Dnes je celkem přirozeně prosazován opačný přístup: zavřít velké léčebny a integrovat co nejvíce pacientů do společnosti. „Od péče ve velkých psychiatrických léčebnách se upouští v celé Evropě již od šedesátých let,“ říká Pavel Novák, ředitel sdružení Fokus. „Na potřebě deinstitucionalizace je shoda mezi odborníky, uživateli i zdravotnickými institucemi a plátci péče a vyzývá k tomu Světová zdravotnická organizace i Rada Evropy a Evropská komise,“ dodává Novák. „Tento trend tu nepochybně je,“ říká k tomu primář oddělení krizové intervence a resocializace v psychiatrické léčebně v Bohnicích Petr Příhoda. „Jen je otázkou, jestli je bezvýhradně dobrý a zda jsme na něj připravení.“
V souvislosti s integrací pacientů do společnosti lze zmínit deset let starý případ z psychiatrické léčebny v Plzni. Byl zde hospitalizován muž trpící depresemi. Jednoho dne dostal „propustku“ na odpolední vycházku. Vydal se k nedaleké železniční trati, kde se vrhl pod projíždějící vlak. V médiích se okamžitě začala probírat míra viny, pacientova lékaře: jak to, že člověka v takovém stavu pustil na procházku?
Lékař se bránil, že pokusu o sebevraždu nic nenasvědčovalo a že u lidí trpících těžkými depresemi nelze podobný čin nikdy vyloučit. Každého laika ale napadla jednoduchá rovnice: Kdyby ten člověk zůstal „zavřený“ za zdmi ústavu, zůstal by i naživu.
Neznamená proto konfrontace s vnějším světem, kterou dnes mnozí prosazují, pro pacienty příliš velké riziko? „Ústav lidem, kteří trpí například depresemi, sice poskytuje ochranu, ale jen na určitou dobu. A psychiatr do těch lidí stejně nevidí natolik, aby mohl přesně říci: Tenhle si teď něco udělá. Takže se to bohužel čas od času stane,“ konstatuje MUDr. Příhoda.
Kdo propadne sítem
Není ale tohle tak trochu dilema psychiatrie? Držet nemocné co nejdéle v bezpečném prostoru uvnitř zdí (za cenu toho, že jejich život je zredukován na existenci ústavního pacienta), nebo se je pokoušet pouštět ven.
Ani prevence rizik sebepoškození či zhoršení zdravotního stavu nemůže být důvodem pro to, aby byl člověk dlouhodobě izolován od společnosti a od práva na osobní rozvoj, soudí Pavel Novák. Podle Petra Příhody stojí dilema mezi léčebnou a alternativou v tom, že některým pacientům nebude v alternativní péči pomoženo a mohou se dostat třeba až ke kriminální činnosti nebo skončit jako bezdomovci.
„Komunitní systém se může naopak velmi dobře postarat o ty pacienty, s nimiž nejsou až takové problémy,“ shrnuje situaci Příhoda.
Na druhou stranu ti, co jsou na tom často mnohem hůř, ale třeba nemají takzvaně na svoji nemoc náhled, to znamená, že si ji pořádně neuvědomují, ti se do komunitní péče podle Příhody vůbec nemusí dostat. Nakonec mohou skončit na ulici, protože jim jejich choroba brání normálně fungovat ve společnosti a zároveň jim nikdo nepomáhá. To znamená, že komunitním systémem se dá mnohem snadněji propadnout, než je tomu v podmínkách klasické léčby.
Pavel Novák však vidí řešení ve vybudování sítě komunitních služeb, která by vytvořila výběr a alternativu hospitalizace. „V zahraničí fungují například terénní asertivní týmy, které pracují v komunitě právě s lidmi, kteří se nechtějí léčit – o tom si však u nás můžeme nechat pouze zdát, protože takové služby nechce nikdo platit,“ dodává nepříliš optimisticky Novák.?
***
BOHNICE V ROCE 1925
Ze zprávy, kterou sepsal vrchní ředitel ústavu bohnického MUDr. Dominik Wallenfels v roce 1925: ? Ústav má 2036 nemocných a 860 zaměstnanců (pro srovnání, v roce 2009 to bylo 1300 pacientů a 1159 zaměstnanců). ? Ústavní knihovna čítá 6000 děl českých, 2000 německých, 600 francouzských, 100 anglických, 30 ruských, 30 polských a 400 skladeb pro klavír. ? Strava: K snídani káva a šestideková houska, v poledne maso, večer uzeniny, denně 25 dkg chleba. ? Měsíčně se v ústavu vypije 1500 hektolitrů lehkého piva. Ústavní hospodářství obnáší 60 dojnic, 12 párů těžkých volů a 25 prasat.
