Na můj text ve Studovně přílohy Orientace LN (Privatizace americké bezpečnosti, LN 2. 1.), v němž shrnuji obsah čtyř knih, v nichž se přední američtí politologové kriticky zamýšlejí nad dopady odevzdávání bezpečnostních funkcí státu do rukou soukromých společností, reagoval politolog Tomáš Šmíd (Chcete „žoldáky“, či plastikový pytel?, LN 16. 1.). V něm tzv. outsourcing bezpečnosti hájí jako rozumnou alternativu k neschopnosti moderních států dostatečně uspokojovat bezpečnostní potřeby, například i v zahraničních misích.
Překvapený čtenář by mohl po právu očekávat, že tvrzení budou ve Šmídově stati doložena způsobem, který odpovídá žánru Studovny, tedy odkazy na knihy z per autorů alespoň přibližně tak renomovaných, jako jsou autoři uvádění v mém původním textu. Jenže Šmíd nabízí autorský esej bez jakýchkoliv citací a odkazů na zdroje!
Obzvláště podařené pak je, že svoji polemiku vede důsledně pouze se mnou, který jsem ovšem neučinil nic jiného, než že jsem poctivě přečetl a pro Studovnu shrnul hlavní závěry čtyř knih, které se zaslouženě staly předmětem značného mediálního zájmu v USA.
Bohužel to není zdaleka poslední argumentační selhání ve Šmídově eseji. Aby Šmíd hned na začátku vytvořil zdání převahy, informuje nás, že reaguje na text, který napsal „pražský publicista“ Jiří Pehe, jenž svůj text prý pojal tradičně normativně, až apelativně, přičemž text údajně „trpí faktem, že se Pehe odborně dostatečně problematikou nezabývá“. Na laika reaguje expert Dozvídáme se tedy mezi řádky, že na text laika reaguje expert, který se problematikou odborně zabývá, navíc nás zmínka o „pražském“ publicistovi v tomto kontextu hned donutí podívat se na konec článku, kde stojí, že Šmíd je brněnský politolog, působící na Masarykově univerzitě. Dozvíme se, že moje označení Erika Prince coby křesťanského fundamentalisty je prý argumentační faul. Potíž je v tom, že jako křesťanského fundamentalistu označuje Prince mnou citovaný Jeremy Scahill, jakož i řada dalších renomovaných autorů.
Proč se brněnský expert autory mnou citovaných knih vůbec nezabývá? Má větší potřebu expertně reagovat jen na pražského publicistu, a to v podobě subjektivní autorské stati. Rozdat si to ale přímo například s Allison Stangerovou, hvězdou americké politologie, za pomoci odkazů na autory stejně renomované, jako je ona, by však pro odborného asistenta na katedře politologie v Brně bylo samozřejmě složitější než uspořádat provinční mediální utkání mezi Brnem a Prahou.
Šmíd například tvrdí, že nepřesně označuji soudobé kontraktory jako žoldnéře. Kdyby četl mnou citované knihy, věděl by, že jejich autoři mluví o „mercenaries“, což v angličtině znamená žoldnéři. Nepřipojují k tomuto označení hodnotící soudy, stejně jako jsem je nepřipojil já.
Když Šmíd tvrdí, že můj text je založen na morálním odsouzení outsourcingu, těžko říct, z čeho tak usuzuje. Autoři, které cituji, kritizují privatizaci bezpečnosti především coby faktor oslabující jednu ze základních funkcí státu. K morálním soudům to má dost daleko, je to ale úvaha hodná zamyšlení.
Není také pravda, že v mém textu nebyla zmíněna možná pozitivní role outsourcingu. Citoval jsem například Stangerovou, která některé pozitivní dopady outsourcingu akcentuje. Šmíd končí konstatováním, že Jiří Pehe udělal dobře, že téma privatizace bezpečnosti nadnesl širšímu publiku, ale učinil tak prý bez přípravy, což vytváří zkreslenou představu o „studování“ privatizace bezpečnosti. Nezbývá než doufat, že Šmíd tento mnou vytvořený deficit brzy smaže textem, z něhož bude patrné, co vlastně on k tématu četl či napsal. Přehled jeho publikací ukazuje, že se specializuje na bezpečnostní otázky postsovětského prostoru. O privatizaci bezpečnosti v USA či jinde nepojednává ani jedna jeho dosavadní publikace uváděná na oficiálních stránkách Masarykovy univerzity.
O autorovi| JIŘÍ PEHE, politolog Autor je ředitelem Newyorské univerzity v Praze
