Kdysi to byla součást sci-fi (a seriálů jako jsou Simpsonovi, protože Homer tím v jednom dílu také okrajově prošel), dnes už je to tady jako blízká realita. Možná není daleko doba, kdy si doma kliknete v počítači na ikonku MÉ MILOVANÉ DÍTĚ, a místo dítěte vám naskočí blikající bod. Bude putovat po mapě podobně jako vy v autě s navigací, jen s jedním zásadním rozdílem: nepůjde vypnout, protože to bude voperovaný čip…
Únos devítileté Aničky Janatkové vyvolal celou řadu veřejných diskusí. Od zjištění, že nově zřízená detenční zařízení pro psychicky narušené pachatele zejí prázdnotou, zatímco ve špatně střežených psychiatrických ústavech je agresivními úchyly přeplněno – až po tak banální objev, že by policie asi měla čekávat u soudu, když soudce rozhoduje, zda pustit obviněného na svobodu nebo ne. Zcela převratná je ale jedině výměna názorů, která vypukla na webu: zda nenadešel čas čipovat děti podobně jako psy. V případě, že by se nevrátily včas domů, stačilo by opravdu aktivovat GPS a hned by se vědělo, zda ratolest jen randí v parku, nebo uhání po dálnici na Brno, ačkoli nevlastní ani řidičák, ani vůz.
Když jsem se začal zajímat o podrobnosti, jako první mě zklamal biotechnolog Marek Minárik, který na svém blogu debatu rozpoutal. Naivně jsem se domníval, že právě on ví, jak na to, a že mi vysvětlí všechny technické detaily. Omluvil se, že on se zabývá touto problematikou pouze v kontextu legislativy a etiky, takže na otázky, jak je čip velký, kam se zavede, bude-li možné „číst“ pohyb dítěte online na dálku a nebude-li to mít pro potomka nějaké negativní zdravotní dopady, na to mi bohužel odpovědět neumí.
Etika celého tohohle nového trendu je samozřejmě důležitá. Jednak zavání dalším krokem k všeobecnému světu Velkého bratra z Orwellovy utopie a navíc nastoluje další otázky: Neohrozí vědomí, že dítě může být čipované, ještě víc jeho život, padne-li do nepovolaných rukou? Kdo zajistí, aby se k informacím o pohybu dítěte nedostal někdo cizí? A jak to bude s rodiči, když se rozvedou? Ale co když půjde všechno mimo rodiče? Nějakým centrálním registrem, který nebude přístupný online, ale bude se aktivovat jen na žádost policie? Ale jak bude chráněn centrální registr? A jaká budou práva samotného dítěte? Bude muset vědět, že si nese neviditelný cejch? I když většinou bude asi tak malé, že ještě ani nebude chápat, o co jde? A kdy mu to odstranit? V patnácti? Spolu s občanským průkazem? Nebo až v osmnácti s volebním právem? Sečteno a podtrženo: etika se zase odvíjí od technologie.
Ani u veterinářů jsem neuspěl, když jsem se snažil najít technologickou paralelu. „Očipovat živočicha je dnes jednoduché, i když za krk, kam umisťujeme čipy psům, bych své dítě očipovat nenechal,“ řekl mi jeden z nich. „Ale hlavně – psí čip nelze číst na dálku. Jen speciální čtečkou z bezprostřední blízkosti, když je potulný pes už chycen a neví se, komu patří. Takže nalézt ztracené dítě na dálku by se s podobnými čipy asi nezdařilo.“
Pátrám tedy dál. Ale sám váhám, zda bych dal za pravdu Zuzaně Baudyšové z nadace Naše dítě, která v diskusi na webu tvrdí: „Radši dítě očipovat, než si je nechat ukrást!“ Skóre těch, kdo jsou pro a proti, je zatím také záporné. Zhruba jedna ku třem.
