V režii Jiřího Menzela uvedlo Jihočeské divadlo před otáčivým hledištěm v Českém Krumlově Mozartovu operu Don Giovanni.
Na program Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov se po zahajovacím víkendu 19. ročníku s operním galakoncertem tenoristy Josého Cury dostala ve spolupráci s Jihočeským divadlem od tohoto pátku série šesti představení nového nastudování Mozartova Dona Giovanniho pro otáčivé hlediště v parku českokrumlovského zámku.
Jenže právě na páteční slavnostní premiéru se po sérii horkých dnů vyplnily chmurné předpovědi meteorologů a naplnily noční můry pořadatelů open-air produkcí. Vytrvalý déšť nakonec zahnal účinkující i diváky - podobně jako loni při premiéře Dvořákovy Rusalky -z otáčivého hlediště pod střechu Zámecké jízdárny. Zde zazněl jakýsi průřez hudebními čísly této opery s úplným vynecháním recitativů, sborů a bez závěrečné morality, takže se tento poloscénický „reader‘s digest“ z Giovanniho v kostýmech vešel do dvou hodin bez přestávky; některé hudební přechody a skoky ovšem působily hodně tvrdě.
Sólisté i orchestr při premiéře přesunem na koncertní pódium jízdárny ztratily protagonistu své inscenace, otáčivé hlediště, které mocným kouzlem setmělého zámeckého parku s rokokovým letohrádkem dokáže magicky překrýt případná hudební zaváhání. I když ani tento hlavní aktér není všemocný, jak se ukázalo při pondělním představení, během kterého se diváci už různými rychlostmi vozili kolem dokola v unikátním divadelním zařízení.
Dirigentova jiskra nestačila Páteční evakuační koncertní variantě dodal jiskru svěžími tempy především italský dirigent Antonello Allemandi. Do orchestru Jihočeského divadla však přeskakovala jen částečně a slitá hra smyčců i těžkopádné dechy plameny prostopášníkových vášní občas dusily. Ovšem v pondělí byla i uvolněná letní prázdninová tolerance při zahuhlaném zvuku orchestru, který se linul z reproduktorů, zkoušena výpadky v souhře až do krajnosti. A ona svěží tempa se kamsi vytratila. Prostě páteční výkon orchestru a pondělní hudební nastudování nedosahovalo úrovně, kterou výší cen vstupného pro festivalové premiéry Giovanniho nasadili pořadatelé a které překonávaly standardy nejen mimopražských, ale i pražských operních divadel a byly dvojnásobné oproti jiným operním produkcím na otáčivém hledišti.
Takovou „odvázanost“ asi neměl na mysli režisér Jiří Menzel, když chtěl Giovanniho „lehkomyslnějšího a veselejšího“, jak řekl. Ovšem se svou představou, že se Giovanni jinde většinou hraje „ukrutně vážně“, tento slovutný filmový režisér přece jen zaspal dobu. Podařilo se mu sice dynamicky rozvrhnout příběh o potrestaném prostopášníkovi do parku kolem otáčivého hlediště a zejména členité schodiště před průčelím Bellárie dodalo scénám plesu i hostiny jedinečnou atmosféru, ovšem o jednotlivých postavách jsme se toho v pondělí dozvěděli pramálo. Ve veselých historizujících kostýmech Tomáše Kypty to sice všem moc slušelo, mnozí předvedli, že jsou i zdatnými běžci, ale postávání, máchání rukama a občasná objímání a líbání jsou pro vyjádření přece jen hlubších a bohatších vazeb mezi emocemi zmítanými lidmi Mozartovy opery hodně málo. Zatímco třeba na salcburském festivalu se před dvěma lety hrál sice kontroverzní, ale na dřeň jdoucí a herecky i pěvecky fantastický „feťácký“ Giovanni Clause Gutha, před otáčivým hledištěm Menzel naservíroval Giovannimu něco krasotinek v bílém prádélku a publiku realisticky pojatou pohádku v italštině, v níž se sólisté museli spolehnout sami na sebe: Pavel Klečka v Leporellovi uplatnil své standardní špílce, které u diváků spolehlivě zabírají už mnoho let, Svatopluk Sem se předvedl jako uhlazený Giovanni, Simona Procházková jako ukřivděná Donna Anna vedle unylého Dona Ottavia Fernanda Portariho, Miroslava Veselá jako mondénní Elvíra a Bogdan Kurowski jako vibrátem se třesoucí Komtur. Skvělý Jordanův Leporello V poloscénickém premiérovém provedení jednoznačně zazářil Američan Eric Jordan jako sluha Leporello. Jeho plný zvučný pohyblivý bas, krásně znělý i v hloubkách, má v sobě zároveň jakýsi jas, lehkost, což je ideální kombinace pro tuto buffo roli, kterou Jordan korunoval i skvělou deklamací v „upovídaných“ áriích i vtipným herectvím. Don Giovanni řeckého barytonisty Arise Argirise byl spíše elegantní seladon než uhrančivě ďábelský prostopášník. Donna Anna italské sopranistky Eleny Rossi, kterou známe už ze Státní opery z Poulencových Prsů Tiresiových, a Donna Elvíra slovenské sopranistky Janette Zsigové jako by si tak trochu vyměnily charakteristiky těchto dam. Donna Anna Eleny Rossi byla až jakási lítice, která svůj soprán ve výškách nepříjemně vyostřovala, zatímco vášnivá Elvíra s dívčím půvabem a útlejším hlasem Janette Zsigové působila až jako plachá stydlivka. Jejich ansámbly tak vyzněly nevyrovnaně. O tom, že česká opera má mladé talenty, přesvědčila nejen Věra Likérová jako koketní Zerlina, ale i budějovický tenorista Aleš Voráček, kterému skvěle vyšla náročná koloraturní árie Donna Ottavia Il mio tesoro.
Doby, kdy ctitelé opery trpěli o prázdninách abstinenčními syndromy, jsou pryč. Produkce zahraničních scén jsou stále k vidění v kinech Palace Cinemas i Cinema City a opera tvoří dominanty řady letních festivalů. Vedle dramaturgicky nápadité, nápaditě rozehrané i hudebně zvládnuté české premiéry barokní semiopery Král Artuš na Znojemském hudebním festivalu zůstalo v Donu Giovannim v Českém Krumlově u opakování mnohokrát vyzkoušených a ověřených postupů.
Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni
Režie: Jiří Menzel Jihočeské divadlo, Český Krumlov
O autorovi| HELENA HAVLÍKOVÁ, Autorka je operní kritička
