Kromě toho, že vede divadlo, je ekonomickým ředitelem rodinné restaurace a už osmým rokem natáčí Četnické humoresky, také píše knihu vzpomínek pro své děti.
LN Zdá se mi, že čím dál častěji režírujete. Nebaví vás už tolik hrát, nebo snad chcete divadlu ušetřit?
To ne, já mám báječné režiséry. Ale taky soubor výborných herců středního věku, kteří by měli hrát -a já jim přece nebudu říkat, tak, chlapci, ještě si počkejte, já, taťka zakladatel, mám přednost. Ale my si s Eliškou Balzerovou přece to divadlo neudělali proto, abychom si v něm hráli sami dva. Občas to děláme, a strašně rádi spolu, ale přece jen - snažím se ho předat nové generaci, lidem, kteří jsou při plné síle. Jak jinak má člověk ovlivňovat svůj soubor, než dát šanci hercům, kteří v tom souboru mají vyrůst? Třeba taková Martha Issová hrála poprvé v Šumaři na střeše, měla tam dvě věty a nikdo o ní nevěděl. Potom dostala role další, větší a dnes je hvězdou souboru. Všichni o ní vědí.
LN Talenty ale nerostou na stromě?
To je jako ve vinařství - kamarád šlechtitel mi vyprávěl, že vyšlechtit odrůdu, která by dokázala rodit dobré víno, trvá třeba celý lidský život, někdy i dva, že se to dědí, jde o systém pokus-omyl. A že člověk může třeba třicet let pracovat na nějaké odrůdě, a ona se nemusí povést. Já to neumím odborně vysvětlit, ale vím, jak to je v divadle. Osm let zkouším, dávám příležitost lidem, které se snažím vést, vychovávat -a to je dokonce velká investice. Zvláště v soukromém divadle - musíte udělat inscenaci, která je pěkná, bude se hrát osmdesátkrát nebo stodvacetkrát, aby živila soubor a živila divadlo. A pak si můžete dovolit dotovat titul, o kterém víte, že nebude tolik divácký. Dáte v něm roli herečce, která na ni ještě nedosáhne. Nedosáhne jednou, dvakrát, počtvrté, ale dosáhne na ni popáté a to už si všichni řeknou, jé, kdo to je? Víte, jak vypadala Terezka Bebarová, když k nám přišla? Nenápadná, zrzavá, šedivá myška - já se skoro lekl, když ji Juraj Deák přivedl, a pak jsem pochopil, že to je talent. A teď už je nominovaná na Thálii.
LN Takže vaší šéfovskou ctižádostí je vychovávat ve svém divadle herecký dorost?
Přiznám se, že je. Protože kdybych to divadlo chtěl dělat ekonomicky hodně výhodně, půjdu na to úplně jinak. Elišku Balzerovou zná každý z televize, mě teď naštěstí taky, tak si k sobě pozveme ještě dva podobně známé kolegy, dobře je zaplatíme, uděláme komedii pro čtyři lidi, budou na to chodit tři stovky diváků, odehrajeme to nejmíň osmdesátkrát a budeme dobře živi. Ale tohle moje ctižádost není, baví mě víc riskovat.
LN Teď zrovna jste režisérem komedie A je to v pytli. Tam jste také riskoval?
V soukromém divadle riskujete stále, i když to je docela třeskutá komedie a to, co v ní předvádí trojice Kubec, Nečas a Svoboda, to je ukázka té obrovské síly, která v nich je. Proto říkám, že tihle kluci mají hrát naplno a že jim divadlo teď má patřit.
LN Můžete si dovolit neúspěch?
Ne, ale můžeme si dovolit sem tam nasadit kus, o kterém předem víme, že třeba nebude mít většinový ohlas. I když já se dost často mýlím a vždycky mě diváci usvědčí. Nejsou vyzpytatelní, nabídka v Praze je obrovská, takže jsou strašně zhejčkaní a opatrní.
LN Neodhadnete, co je „tutovka“?
Jen někdy. Já třeba nevěřil, když režisér Deák přišel s nápadem uvést Divotvorný hrnec. Dvě sezony jsem to odkládal, měl jsem za to, že je to starý kus, čtyřicátá léta. I když má krásné písničky, nevsadil bych na něj. A vidíte, je to jeden z našich nejúspěšnějších titulů. Naproti tomu Kabaret - to bylo naše profilové představení. Vzadu v company ochotně tančily a zpívaly coby křoví herečky, které jiný večer hrály hlavní role, moc se to líbilo, měli jsme samé pozitivní ohlasy. Válka, silné téma o tom, jak se z lidské lhostejnosti může zrodit fašismus a přerůst lidem přes hlavu třeba jenom z netečnosti - a těch témat je tam samozřejmě víc. Ale lidi to nechtěli. To jsou věci, které mě překvapují znova a znova. Také to, jak pokaždé trvá aspoň deset, patnáct repríz, než se nová hra rozkřikne. Lidi jsou opatrní a počkají si, co se o premiéře povídá - a pak se už zájem nabaluje jako sněhová koule.
LN Máte divadlo, splnil se vám sen. Měl jste vždycky jasno, čím budete?
Od devíti let jsem chtěl být hercem. Tak jako můj bratr chtěl být kuchařem. A obojí mělo logiku. Tatínek byl v Terezíně, než šel do Osvětimi. A ačkoli nebyl profesionální kuchař, dostal se do kuchyně. Vařil, přišel tak k jídlu a možná i díky tomu přežil válku. Na půdě tam hrál v proslulém terezínském kabaretu. Dodneška existují plakáty z kabaretu Poslední cyklista, jehož text se nezachoval a jenom pamětníci ho vyprávějí, nebo Ať žije život od Karla Švenka. Tatínek tam dokonce hrál i několik představení činoherních. Jednou se mě jedna stará dáma ptala, jestli jsem syn Otty Töpfera -že ho tehdy chodila učit text Švandy dudáka. Říkal jsem, že to bude omyl, ten se, pokud vím, v Terezíně nehrál a ona na to - nehrál, protože váš tatínek šel ještě před uvedením do transportu do Osvětimi. Připomínám to proto, že on hrál a vařil amatérsky. A já odmala říkal, že půjdu k divadlu a brácha zase odjakživa tvrdil, že bude kuchařem. Oběma se nám to podařilo.
LN Vyprávěl vám otec o zážitcích z koncentračního tábora?
Nevzpomínám si, že by někdy mluvil o válce. Všechny příhody o něm, jak přežil transport, jak byl v Osvětimi, jsem se začínal dovídat až od jeho kamarádů. Drtivá většina z nich záhy po roce 1948 pochopila, co se tu bude dít, a včas odjeli. Potom sem, především po převratu, začali jezdit a našli si nás. Takže já se teprve teď dozvídám o tatínkovi věci, které by mi jako malému klukovi nikdy nevyprávěl. Třeba jak byl v pochodu smrti, v němž je vraceli do říše, a jak ten transport na německém území rozstříleli angličtí letci na maděru. Tatínkovi se podařilo vyprostit a ty poslední měsíce války už prožil na útěku. On byl strašně veselej chlap, vypravěč - já jsem melancholickej, ale on byl bavič společnosti. Když zemřel, bylo mu teprve jednačtyřicet a mně jedenáct. Pamatuju se, jak k nám tehdy přišel jeho kamarád Arnošt Lustig. Dal mámě peníze a řekl: „Kup něco klukům a nebreč“. Hrozně nám pomohl. Oni se znali z Terezína, drželo je při životě i to, že tam na půdě hráli divadlo, všechno si všechno si museli napsat, vyrobit, neměli partitury... Byli mezi nimi velký kumštýři.
LN Maminka to pak neměla lehké, dvě děti, padesátá léta...
Maminka toho musela zvládnout opravdu hodně. Ve dvaceti se poprvé vdala, do nóbl rodiny, ale to byl rok 1938. Ona i její manžel pak šli do transportu, on kamsi do Polska, kde zahynul, maminka naštěstí přežila. Zdědila malou textilní firmu, asi dva obchody v Praze, s mým tatínkem ji pak provozovali. V osmačtyřicátém jim ji vzali. Ještě máme schovaný takový upřímně naivní dopis, který psali prezidentu Gottwaldovi, proč jim berou živnost, že mají malé dítě - to už byl bratr na světě - a že jsou oba vězni 2. světové války. Nic nepořídili.
LN A pak otec zemřel a vy jste byli ještě malí...
Maminka nás uživila a vychovala, po večerech přepisovala texty rozhlasových pořadů, pamatuju se, jak jsem jí naklepával papíry a zakládal kopíráky, někdy špatně, tak musela zase začít od začátku... Měla úplně strnulá záda od toho sezení u psacího stroje. Za stránku tehdy dostala asi korunu šedesát, směla si ale přivydělat jen určitou částku, aby nám nevzali sirotčí důchod. Dělala to, abych mohl jít studovat do Brna a aby se bratr mohl vyučit, aby z nás nebyli uličníci. Ještě ušetřila a dala mi pětistovku a já ji pak propil v Moravské vinárně s kamarády za týden. To jsme potom žili z polívky a chleba v menze a ještě jsme si půjčovali talíře na přidání. To znáte? Od kolegy, který se už najedl, jsme si půjčili špinavý talíř a šli si pro dva knedlíky a omáčku, to se dávalo jako přídavek. A byl to krásný život.
LN Dožila se maminka vašich úspěchů?
Jen toho, že bratr si zařídil takovou vzkvétající hospůdku a já se dostal do Divadla E. F. Buriana. To jsem ale bydlel u ní v jedné místnosti na matračce. Když jsem se vrátil asi po dvanácti letech z oblastních divadel, neměl jsme kde bydlet. Nezažila už, když moje dcery emigrovaly.
LN Ty děti, které podle bulváru pořád tak zoufale hledáte?
Ať se tím blamují, když jim to někdo čte. Já o tom mluvím léta, to nejsou tajnosti. Mám tři dcery, jedna ve Spojených státech učila angličtinu a anglickou literaturu na střední škole a teď má malého Jonáška, kterého uvidím v létě, protože žije v Portlandu a to je trochu z ruky. Ale vidím ho třeba denně na fotkách, které mi elektronicky dcera posílá. Tak vím, jak vypadá, když prská hrášek... Druhá dcera je dost úspěšná muzikantka, má svou kapelu, skládá hudbu a texty píše v portugalštině a španělštině. Její cédéčko jistá velmi prestižní americká distribuční firma vyhlásila jako čtvrté nejlepší album vydané loni v USA (první byl Bob Dylan a osmý Plácido Domingo). Koncem března má turné po České republice, poslední koncert v žižkovském Atriu. A ta třetí, ta žije v Praze, je moc hodná a dělá mi radost. Ještě se nevdala ani nerozvedla a pracuje v reklamní agentuře. Kdyby byly po mně, už bych měl vnuka aspoň desetiletého, chodil s ním na ryby a rozmazloval ho. Na to se těším nejvíc. Všechno mu dovolím, i spát v botách nebo jíst celý den tatranky. Vychovávat můžou rodiče.
LN Máte spoustu poutavých historek o rodičích, o prarodičích, o tom, jak rodina přišla k majetku, pak ho ztratila a zase se k němu dostala... Píšete knihu?
Ano, píšu ji pro své děti, i když si ji neobjednaly. Myslím ale, že dokud je někdo, kdo si něco pamatuje, má to zaznamenat. Možná ten Jonášek, až mu bude padesát, začne hledat své kořeny a pak už by bylo pozdě, nebude koho se ptát.
LN Nejde přitom jen o vaši rodinu, jsou to i doklady doby. A historická paměť by se měla pěstovat. Také si to myslíte?
Myslím a vím, že je nebezpečné takové to popírání faktů, které se teď nosí. Ať už jde o holocaust nebo třeba o dobu, kdy nám tady vládla neviditelnou rukou StB. Když se nikomu nic nedokáže, protože nejsou svědkové, svědčit by museli estébáci, leccos je skartováno a advokáti to vědí, jsou najednou všichni nevinní a ještě k tomu odvážní. Pak může dojít k všeobecnému znevěrohodnění té doby. A lidi si nakonec začnou myslet, že si to všechno asi vymýšlíme, že nás nefízlovali kamarádi, nepsali o nás hlášení, že jsme nežili v době, kdy StB zajímalo, i kam si dávám klíče od bytu - že kamarádi, když jdou večer od nás, je hodí do schránky a ten, kdo potřebuje udělat u nás domovní prohlídku si snadno pořídí kopie. Že se nám nikdo nehrabal v soukromí...
LN Zklamalo vás, když jste se dočetl, kdo vás udával?
Nemluvím o vině či nevině. Registr svazků sám o sobě nic nedokazuje, když neznáte kontext. Kdo v té době nežil, neví, o čem je řeč. Ale dá se na základě toho, co se dochovalo, usoudit, kdo byl jak zbabělej, kdo udával s péčí, kdo pro prospěch, kdo jenom ze strachu, kdo byl lapenej... Já se na nikoho nezlobím, většinou s těmi lidmi můžu i mluvit, ale relativizování téhle doby je prostě nebezpečné. Můžete pak snadno přehodit výhybky, vykořenit paměť, manipulovat s historickými fakty i s lidmi.
