A pokud jde o minulost, ta nikdy není černobílá a v DÚ našel azyl leckdo – lidé, kteří byli vyhozeni, proskribováni. Je pravda, že ústav před listopadem částečně fungoval jako cenzor – tak jako jiné socialistické instituce. Ale také zaštiťoval divadla proti silnějšímu ideologickému tlaku krajských a okresních „kulturních komisařů“. Vznikla tu jedinečná scénografická výstava Pražské quadriennale, vydávaly se zde publikace,
Vyrozumění
z nichž se mohou studenti učit i dnes – jako nenahraditelná edice České divadlo, Acta scenografica a další. A v tom se samozřejmě pokračuje: na vysoké úrovni tu vycházejí potřebné monografie. Tady stát plní svůj závazek péče o kulturní hodnoty, neboť pro soukromá nakladatelství jde o altruismus, který si nemohou dovolit. Řada monografií věnovaných Karlu Krausovi, Karlu Hugovi Hilarovi, Jiřímu Frejkovi a jiným mluví sama za sebe.
Přála bych ústavu, aby sloužil skutečně divadlu a nebyl prodlouženou rukou ministerstva, které na něj nabaluje další úkoly. Aby zůstal tím, oč usilovala první porevoluční ředitelka Helena Albertová, a byl malým funkčním pracovištěm, dokumentačním a edičním mozkem českého divadla. A střediskem pro jeho spojení se zahraničí. To jsou nezastupitelné funkce a bez nich by i ti divadelníci, kterým často z nedefinovatelných důvodů ústav leží v žaludku, splakali nad výdělkem.
Ústav má své know-how a je absurdní, že se stále víc oklešťuje a dělá se vše pro to, aby se tato specializace rozpustila v jakémsi hybridním útvaru. Vždyť dokumentačně i odborným zázemím je tu zaplaťpánbu stále ještě zaděláno na další řady potřebných lexikografických publikací a monografií.
Čtrnáctideník Divadelní noviny naděloval ceny za minulou sezonu. Marie Reslová v Hospodářských novinách je bez zbytečných cavyků označila za absurdní zmatení hodnot. Píše, že ceny tentokrát putovaly k oblíbeným humoristům za dějepisný kabaret (Svěrák, Smoljak) a do Ypsilonky za xtou přešívku opery (Schmid), a tuto skutečnost označuje za mystifikaci v řádu České sody. To je názor, který lze jedině podepsat. Dotyčným umělcům vůbec nikdo neupírá jejich význam, ale mají-li být představiteli umělecké progrese a všeho toho, zač má smysl dávat ocenění, jsme pozadu víc, než si umíme představit
S tím ale souvisí otázka, čemu cena slouží a pro koho se vyrábí. Co za nadělováním mediálně profláknutých tváří ve skutečnosti je, si štěbetají vrabci na střeše a nikoho to v divadelní obci nedojímá. Považují-li se Divadelky za nezávislý čtrnáctideník pro divadlo, měly by se tak chovat, protože pak kritika, kterou provozují, kulhá. To ovšem vyžaduje změnu myšlení a přístupu. To žádná nová grafika, s níž po létě tento časopis vyrukoval, nezaručí.
