Andrej Krob v pondělí oslaví sedmdesátiny, Když nerežíruje, tráví čas ve svém „doupěti“, jinak sídle Originálního videožurnálu, který je jeho milovaným dítětem.
Andrej Krob by si prý ke svým sedmdesátinám přál talíř poctivé hovězí polévky, dobře propečenou a prosolenou housku a dobře vychlazené pivko u pana hostinského Sedláčka v hospodě V Koutku, kam chodíval v šedesátých letech. Tohle obyčejné přání o něm říká víc než sofistikované rozbory toho, jak režíruje, protože stejně „obyčejně“ a bez patosu dokáže vyslovit chytrá poselství her Václava Havla, kterým se věnuje skoro pětatřicet let.
* LN Nedávno měl premiéru váš snímek o Hrádečku. Jak se vám podařilo vytvořit takovou oázu v 70. a 80. letech? Jak jste se dokázali odpoutat od toho, že „venku“ zuří socialismus?
Atmosféru Hrádečku budovali především Olga a Václav Havlovi, jejich pohostinnost. Zvali hodně přátel, společně jsme vymýšleli a organizovali různé slavnosti a setkání. Na Hrádečku mezi našimi dvěma domy se žilo normálně, nikoliv normalizovaně. Realita byla od jisté doby taková, jaká byla, a já jsem ji bral docela sportovně. Nikdy mě nenapadlo, že bych se odvrátil od souseda, natož od přítele. To přece nejde. Nemusel jsem se od ničeho odpoutávat, protože jsem k tomu, co, jak říkáte, zuřilo venku, nijak silně připoután nebyl. „Ven“ jsem chodil do práce, abych uživil rodinu a nebyl příživníkem - za to se tenkrát zavíralo. Smutno nám všem bylo, když nám souseda zavřeli, veselili jsme se, když ho pustili...
* LN Jak jste se vy a vaše rodina na Hrádeček dostali?
Otce, stavebního inženýra, přeložili z okresního města Děčín do krajského Hradce Králové. Byli jsme zvyklí trávit víkendy někde v přírodě, táta byl vášnivý houbař a sběrač všech možných lesních plodů. A všechno strašně rád zavařoval. Ještě v roce 1949 nebyl problém v Němci opuštěném pohraničí sehnat nějakou chalupu. Ta na Hrádečku byla už na bouračku. Táta ji koupil tuším za 2000 korun ve starých, jak se tehdy říkalo české měně.
* LN Říkáte, že jste pořádali zahradní slavnosti, všelijaké akce. Kdy jste poprvé na Hrádečku uvedli hru Václava Havla?
Poprvé to bylo v dubnu 1975. Václav s Olgou už byli na chalupě ve vyhnanství, a tak jim Divadlo Na tahu přijelo dokázat, že to s Václavovou Žebráckou operou myslí vážně. Kostrbatá zkouška šílených kulisáků v mé chalupě inspirovala autora k sepsání desetistránkového elaborátu s velmi ohleduplnými výtkami, který se nakonec stal zakládající listinou DNT a současně učebnicí, jak se má divadlo dělat.
* LN Co je podle vás z té „normalizační historie“ Hrádečku nejpozoruhodnější?
Ty stařičké ovocné stromy, poslední stopa po původním obyvatelstvu. A jejich vrásčité, bizarní tvary, jaké by nestvořil ani Giacometti. Já už je dávno nemám pro ovoce, ale proto, že každý rok neuvěřitelně krásně rozkvetou.
Pokračování na straně 14
Dokončení ze strany 13
* LN Jak je to s vašimi ruskými kořeny?
Rodiče se seznámili tady, ale maminka byla Ruska a tatínek volyňský Čech z Dubna na Ukrajině. Do otcova rodiště jsem nahlédl v první polovině 90. let, kdy jsem s kamerou doprovázel ministerské experty, kteří organizovali návrat volyňských Čechů domů z oblasti postižené černobylskou tragédií. Otec se vrátil jako řada jiných volyňských Čechů po vzniku Československa domů. Matka se narodila v Alexandrovu u Moskvy a do střední Evropy, potažmo do Čech, se dostala se svým otcem. Dlouho jsem se domníval, že dědeček byl emisarem sovětského ministerstva zahraničních věcí nebo obchodu, ale pak se ukázalo, že to tak nebylo, že snad měl patřit ke skupině excelentních odborníků Ruské Kooperativy, kterou bolševici rozprášili a jejíž vedení poslali na dlouhá léta do pracovních lágrů. Zřejmě dědeček s mojí maminkou dostali echo, a vzhledem k tomu, že měli oba mezinárodně uznávaný Nansenův pas, zůstali vlastně legálně natrvalo v ČSR. Prošlo jim to také v roce 1945, kdy „nelegální“ Rusové byli NKVD z České republiky transportováni rovnou na Sibiř. V lágru někde na Sibiři tak na mnoho let skončil matčin bratr, který za svým otcem a sestrou nelegálně emigroval.
* LN Takže jste se nikdy neviděli?
Ale ano, strýce pak pustili a on se oženil se spoluvězeňkyní, původně baletkou, která byla z Oděsy. Do Oděsy se ze Sibiře stáhla celá Michajlovská rodina včetně matčiny sestry a jejího syna. Ti se přes Sibiř do Oděsy dostali až z Řecka. Jak se do Řecka dostali, nemám tušení. Vím jen, že mí další dva bratranci byli za druhé světové války v Řecku za svou odbojovou činnost Němci popraveni. Po válce proběhla v Řecku jakási levicová revoluce, historici nechť mi odpustí, a když byl její vůdce Markos nakonec poražen, teta s rodinou emigrovala do Sovětského svazu. Po Chruščevově odhalení kultu osobnosti a po velmi pozvolném propouštění vězňů ze Sibiře, jsme se začali navzájem navštěvovat. Matčin bratr pojal svůj patnáctiletý pobyt v lágru jako zasloužený trest za to, že když jeho vlast strádala, nebyl na správné straně. Na stará kolena se pustil do čtení knih. K nejoblíbenějším patřil Dostojevského Zločin a trest a Paměti maršála Žukova. Knihy jezdil nakupovat do Sovětské knihy v Praze, protože v Rusku byly nedostatkovým zbožím.
* LN Navštívit po výbuchu v Černobylu Ukrajinu jako zemi svých předků asi nebylo zrovna něco, co by vlilo optimismus do žil.
Bylo to dost depresivní, projížděli jsme vesnicemi, které byly za ostnatým drátem a kam se nesmělo. Při jedné cestě jsme projeli opuštěnou vesnicí, na jejímž konci jsme narazili na Rusy. To je typické - na jednom konci volný průjezd, na druhém hlídky. Šlo totiž hlavně o to, někoho přistihnout a potrestat. Tenkrát to spravila vodka. Vysvětlovali nám potom, že to je místo, kterým se říkalo pjatno, což znamená česky flek nebo skvrna, čili lokality, kde po výbuchu pršelo, a byly tudíž silně kontaminované.
* LN Jak se ve vás prolnuly dvě slovanské letory, zdědil jste také něco z příslovečné ruské zádumčivosti?
Jestli je zádumčivost spojená s mlčenlivostí, tak to určitě nebude můj případ. Na mužského zbytečně moc mluvím. Přitom mé vzory mužnosti byly od jisté doby chlapíci ze Sedmi statečných, kteří si vše důležité ukazovali na prstech. K tomu prolínání dvou slovanských letor: můj tatínek byl spořádaný, velmi pracovitý a k nesnesení pořádkumilovný Čech. Jeho matka a moje babička byla příkladná vlastenka, která na Ukrajině vyšívala standarty legionářům. Když se vrátili zpátky do Čech, pořídil si dědeček v Praze-Bubenči koloniál, ve kterém zaměstnal celou svou rodinu. Moc peněz na studia pro své potomky zřejmě neměl, tak na ně vyslal jenom mého otce, ze kterého se tak stal stavební inženýr. Celá rodina pak na něj byla pyšná. Matčina letora se vyznačovala někdy až neuvěřitelnou důvěřivostí, obětavostí především pro rodinu a také krásným, i když neškoleným sopránem. A také hodně a ráda vyprávěla. Přitom z toho všeho byl cítit její celoživotní stesk po rodné zemi. Ačkoliv uměla velmi dobře anglicky, francouzsky a německy, česky se nikdy pořádně nenaučila. V podstatě žila bez přátel.
* LN Myslíte, že se znovu máme bát imperiálního Ruska?
Mám-li se přiznat, já jsem se Ruska nikdy moc nebál. V útlém dětství jsem slýchával matku zpívat krásné ruské písně, poslouchal jsem ruské pohádky a první knížky jsem vlastně četl v ruštině. Do mých téměř patnácti let jsme doma mluvili rusky. V květnu 1945, kdy jsme bydleli na Mělníce, utábořili se nám pod okny osvoboditelé - sovětští vojáci. Bylo to u nás doma po večerech jako v Čechovových Třech sestrách. Chodili k nám důstojníci s metály i bez metálů na hrudích, povídalo se o všem možném, hrálo se na klavír, zpívalo hodně přes večerku. U Rusů mi vždy scházela ta česká zdvořilost. Nepozdraví, nepoděkují, když je pozdravíte vy, neodpovědí vám, nanejvýš vás obejmou a celého zcelují. Jejich bratrská objetí berou dech a někdy i zabíjejí. Oni musí pořád někomu radit, pomáhat, a tím vlastně druhého ovládat. A tak přes své hezké vzpomínky z dětství musím souhlasit s Václavem Havlem (nedávný rozhovor v LN), když říká, že Rusové mají pocit, že kam jednou vkročí, tam jim to navždy patří. Když jsem před lety režíroval v Karlových Varech, nápisy v obchodech nás oslovovaly v několika řečech a snad ze zdvořilosti byla ještě na prvním místě čeština. Projděte se Karlovými Vary dnes. Bože, jak nechci být xenofobní...
* LN A cítíte se víc jako Čech, nebo taky trochu jako Rus?
Cítím se jako Andrej Krob. Já to prostě nerozebírám, kolik je ve mně toho či onoho.
* LN Možná ten „zmatek“, jak říkáte, vás přivedl k divadlu.
Nejsem systematický člověk a nikdy jsem nebyl natolik ukázněný, abych překonal svou nechuť ke stereotypům. Při delším pobytu tam či onde se stereotypům nevyhnete. A tak jakmile jsem se začal někde nudit, skončilo to nějakým skandálem, přinejlepším odchodem o dům dál. Tak nějak jsem se ocitl Na zábradlí. U divadla jsem sice dosud zůstal, ale po čase bloudění jsem si v tom prostředí našel svou „parketu“, kterou mohu po svém měnit a na které se cítím svobodný.
* LN Mně připadá, že jste dost systematicky šel za tím, co jste chtěl dělat.
Je to zase spíše věc šťastných a náhodných setkání se správnými lidmi na správných místech. Byl mezi nimi především Na zábradlí Jan Grossmann, Václav Havel, Libor Fára, Zdeněk Urbánek, později v Redutě Ctibor Turba, Boris Hybner, Zdeněk Svěrák a Láďa Smoljak. Ti všichni mě „přidrželi“ u divadla. Ještě předtím, úplně na začátku, hned po vojně parta studnařů. Každému z nich bolševik nějak ublížil nebo jim něco sebral. Přitom dokázali být nad věcí. Tehdy jsem byl přesvědčen, že přirozenou lidskou vlastností je inklinovat k dobru, a zlo jsem nebyl schopný pochopit a ohromovalo mě. Možná že to byl zbytek idealistické výchovy. Přesto musím říci, slovy Wericha a Voskovce, že jsem na světě rád...
* LN Říkáte, že jste na světě rád, ale prožil jste ne úplně krátkou dobu, kdy vás vyhazovali ze zaměstnání, fízlovali vás a všelijak vám otravovali život. To se pak radost ze života přece jenom vytrácí. Nebo ne?
Na všechno si zvyknete, mně se zase nic moc nedělo, jenom mě vyháněli od lopaty k lopatě. Byli kolem jiní, kteří strávili pro své přesvědčení roky ve vězení. Já byl na Ruzyni sotva 48 hodin. V té době jsem ale začal být vnímavější k tomu, co se kolem mě špatného dělo.
* LN Co pro vás divadlo znamená, proč se jím zabýváte?
Divadlo je pro mě pořád něco jako chrám, do kterého se chodí za obřadem, dodnes mi nezevšednělo. Je to také tím, že mi nikdo nepřikazuje, jaké autory si mám vybírat, a že se nemusím přizpůsobovat diváckému vkusu. A i proto, že před herci nemusím předstírat, že všechno vím, že si vždy se vším poradím, že jsem na zkoušku dokonale připraven. Než začnu zkoušet a i během zkoušení jsem s dotyčnou hrou neustále v kontaktu, mám ji pod polštářem a dokola si ji pročítám, vstřebávám ji a komunikuji tak s autorem. Na většinu dobrých řešení ale stejně přicházím až během zkoušek. Jan Grossmann tomu kdysi říkával dílna. Zřejmě proto Divadlo Na tahu dodnes nezkamenělo. Jsme nadále amatéry -milovníky divadla.
* LN Vybíráte si často neherce, resp. herce „z terénu“. Je pro vás vlastně herec důležitý ? Jaký?
O autentickém, tj. věrohodném herectví jsem poprvé slyšel na podzim roku 1966, kdy jsem si na rok odskočil z divadla do Březnice u Příbrami dělat kastelána. Stačil jsem tam založit divadelní soubor, složený převážně z žáků místní zemědělské školy. Na premiéru Krále Ubu, mého prvního a na delší dobu posledního pokusu o divadelní představení, přijeli tehdy Jan Grossmann, Václav Havel, Libor Fára a Ivan Palec. Po představení docela vážně srovnávali moje neherecké divadlo s dokonale bezchybnou inscenací jakéhosi pražského kamenného divadla. Naše rozverná, věrohodná „nedokonalost“ a radost ze hry u nich zvítězila nad chladnou dokonalostí. Svoje sympatie k naší bezprostřednosti později Jan Grossmann potvrdil pozváním březnického souboru k hostování v Divadle Na zábradlí a uvedl nás dojemným projevem.
* LN To vás ale muselo stimulovat v dalším usilování. Bylo to tak?
O sedm let později jsme při ilegální Havlově Žebrácké opeře podobným způsobem zaujali počernické publikum. Také tady sehrál Grossmann důležitou roli, když po generálce vyvrátil mé pochybnosti a doporučil premiéru neodkládat. Řekl tehdy, že hra je námi všemi dobře přečtena, pochopena a že by měla jít před diváky. Tak se stalo. Když se podaří vybrat věrohodnou osobnost pro ten či onen herecký úkol - a nezáleží na tom, zda jde o herce profesí, či srdcem - a dobře přečíst a pochopit hru, stane se z tzv. neherce autentický osobitý představitel postavy. Musí samozřejmě také dobře fungovat jako součást celku. Potom stačí už jenom přijmout obecná pravidla „společenského chování“ na jevišti. Výsledkem by mělo být, že tzv. neherce od herce nerozeznáte. Pro divadlo které respektuje kvalitu autorova textu, je to jeden z možných receptů. Léta se toho držím...
* LN Budete v Hradci Králové režírovat i Odcházení. Jak tento Havlův návrat k dramatické tvorbě vnímáte, čím je pro vás jiný?
Často se mluví o jisté autobiografičnosti Havlových her. Pravdou je, že se ve svých hrách mimo jiné často zabývá svými pochybnostmi o sobě samém. V tom jsme si podobní. Jako by vytvářel různé situace, ve kterých za něj zaskakují jeho postavy a on je jen pobaveně a s nadhledem pozoruje, jak se jim daří či nedaří. Odcházení se mi zdá být přímočařejší. Tentokrát tam nejsou, jak u něj bývalo zvykem, filozofické „árie“. Zdá se, jako by Václav Havel „odcházel“ také od svých striktních příkazů, jak se mají jeho hry hrát, a naopak otevíral prostor pro větší divadelnost.
* LN Po letech, kdy jste režíroval jenom Havlovy hry, se obracíte i k jiným autorům. Oblíbil jste si například atomového fyzika Reného Levinského a šéfa souboru Nejhodnější medvídci. Proč?
S Reném Levinským jsme řadu let přátelé. Hodně se mi líbí, jak píše. Delší čas se chystám na jeho dosud neuvedenou hru Fysik a jeptiška. Je to zase jedna z těch příjemných výzev, které sedmdesátníka udržují při životě...
* LN Oslavíte nyní sedmdesátiny. Co byste si k nim přál?
Talíř poctivé hovězí polévky, k ní dobře propečenou a prosolenou housku a dobře vychlazené pivko u pana hostinského Sedláčka v hospodě V Koutku. Když jsme v šedesátých letech kulisařili v Divadle Na zábradlí, byl to náš druhý domov...
***
Tehdy jsem byl přesvědčen, že přirozenou lidskou vlastností je inklinovat k dobru, a zlo jsem nebyl schopný pochopit a ohromovalo mě
