Na druhé straně knize přece jenom chybí sumarizující studie, která by do větší hloubky zhodnotila alespoň dobu po roce 1945. Úvodní krátký oddíl sice písmem i obrazem (unikátní dobové materiály) přibližuje dobu vzniku divadla, ale pak se jednotlivé etapy řeší opět osobní vzpomínkou, nebo naopak nezáživným informativním článkem či fotografiemi. Takhle neslavně dopadly začátky působení JČD na otáčivém hledišti v Českém Krumlově, rok 1968 i 1989. Přesto je Devadesátka Jihočeského divadla díky pamětnickým textům dost zajímavé čtení, podává totiž obrázek regionálního divadla v dnes neexistující podobě. Je to trochu jako pohled do zašlého světa, který sice dílem zůstal a dílem se až neuvěřitelně proměnil.
Divadlo, kde působil Macháček i Gollová
Devadesát let slaví Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích, a i když mu při povodních před sedmi lety z velké části archiv uplaval, podařilo se dát dohromady publikaci k tomu výročí s názvem Devadesát není sto. Na přelomu 50 a 60. let byla divadelní síť v Československu předimenzovaná, ale víceméně fungovala v té podobě, v jaké ji známe dnes. A v zásadě také platí, že v této síti regionálních scén najdeme ty, které se v poválečné době mohly vykázat zajímavými érami, a ty druhé. Jihočeské divadlo bezpochyby patří do první kategorie a kniha, která jeho devadesátiletou historii rekapituluje, je toho důkazem. Editorky Marie Loucká a Bohuslava Maříková zvolily poněkud nezvyklou formu pro jubilejní ročenku. Tvoří ji z větší části často zajímavé osobní vzpomínky herců, režisérů, dramaturgů, ředitelů, technikářů, scénografů a dalších. Na jedné straně jde tedy o autentický materiál a nezastupitelný pramen, který je navíc „podložený“ bohatou fotodokumentací. Díky němu si lze udělat obrázek, kolik významných osobností bylo s divadlem spojeno: Miroslav Macháček, Déda Papež, herecký klan Rodenových, Zdenka Kareninová, Nataša Gollová, Karel Konstantin, Stanislava Součková, Josef Průdek, Joan Brehms a jiní.
