Tím se ovšem rozhodl pro celoživotní zápas, který vedl nejprve od poloviny 50. let v činohře Národního divadla, ve snaze pozvednout ji z úpadku „nejšedivější, nejpřízemnější odluky realismu“, jak sám nazval tzv. socialistický realismus; v historii ND dostal název „Krejčova éra“. Od poloviny let šedesátých přinesl Krejčův zápas o osobitý divadelní program a styl nejvyzrálejší výsledky v Divadle za branou, jež se záhy zařadilo mezi soubory evropského významu. Ani poté, co byl o svůj ojedinělý projekt surově připraven, ani v práci zahraniční, ani po svém návratu Krejča svůj zápas nevzdal, pokračoval v něm v Divadle za branou II i posledních inscenacích v ND.
Zdá se symbolické, že byl jeho poslední inscenací a snad i poslední (rozhlasovou) rolí Bernhardův Minetti, Portrét umělce jako starého muže. Jako by tu skrze bernhardovskou ironii promlouvala Krejčova hořkost i vážnost celoživotního přesvědčení, že divadlo má být především uměním. Ne pouhou zábavou a provozem a obchodem, ani pouhou „seberealizací“, sebestřednou, narcistní touhou po sebeuplatnění, ale uměleckou disciplínou, která má odpovědnost jen vůči svému mravnímu založení a poslání.
***
Krejčův zápas o osobitý divadelní program a styl přinesl nejvyzrálejší výsledky v Divadle za branou
