Generální komisař letošního Pražského quadriennale, Arnold Aronson, je autorem esejů o scénografii Pohled do propasti, které ve fundovaném překladu Milana Lukeše vydal Divadelní ústav. Aronson se ve svém výboru esejů a statí z posledních třiceti let představuje jako obhájce scénografie, která je pro něj svébytná disciplína. Zároveň nezapomíná, že se vyvíjí v kontextu divadelního díla a tyto dvě premisy jsou východiskem hodnocení.
Aronson je americký teatrolog, a jeho závěry se tudíž odvíjejí od znalosti amerického divadla, ale neztrácí ze zřetele souvislosti s evropskou divadelní kulturou, zejména uvažuje o naplňování odkazu divadelních reformátorů v současnosti i inspirativnosti velkých tvůrců (Wilson, Sellars, Svoboda). Tvrdí také, že jsme trojrozměrné bytosti a reagujeme na prostor. Konfrontace s jevištěm je tudíž pro nás konfrontací s hlubinou, nekonečnem, tisícem možností, které nás pohlcují už od narození. Od této formulace se odvíjí sám název knihy, jenž také vychází z Nietzscheho: „Kdo zápasí s nestvůrami, ať se má na pozoru, aby se přitom nestal nestvůrou. A hledíš-li dlouho do propasti, vhlédne pak propast i do tebe.“ Autor si rovněž všímá rozporu, který spočívá v tom, že současný svět je považován za vizuální, a přesto se významová hloubka divadla odvozuje od myšlenek vyjádřených slovy. Moderní drama se sice odehrává v prázdnu, abstrakci, ale prostor nemizí, i v rozhlasové hře „je výprava v oku mysli“. Aronson se tak zabývá proměňující se úlohou scénografie v moderním divadle a předkládá řadu objevných tezí, analyzuje jednoduše a přesně. „Pořád platí stará průpovídka: Divadlo nepotřebuje nic než dvě prkna a jednu vášeň. Nuže, ta dvě prkna existují v prostoru a ta vášeň hoří v tomto prostoru a čase,“ píše.
Kniha má dva oddíly – Přemítání o scénografii a Scénografie v kontextu. První zahrnuje eseje zkoumající vývoj scénického výtvarnictví, druhý se věnuje konkrétním dílům a osobnostem. V první části zaujme zejména stať Postmoderní výprava. Zde srovnává nový styl scénografie s modernismem. Aronson vždy přispěchá s originální, stylisticky brilantní, často i zábavnou definicí, jako když napíše, že „postmoderní výprava doslova páchne přítomností minulosti a často patlá dohromady koláž stylistických imitací, které nefungují jako styl, ale jako sémiotický kód.“
Neméně zajímavou studií první části je i úvaha o permanentním hledání optimálního divadelního prostoru Nové domovy pro nová divadla, či Za dveřmi obrazovky, kde se zamýšlí nad mnohostí významů dveří jako překážky oddělující dva prostory, dvě dramatická dějiště. Autor dveře vidí jako scénografický převrat v dějinách divadla a zamýšlí se nad jejich funkcí nejenom na jevišti, ale i v americkém sitcomu. Studie osvětluje nejeden paradox dnešního umění a komerce.
Ve druhém oddílu knihy jsou texty vztahující se ke konkrétním umělcům, které ovšem nejsou pouhým recenzováním. Aronson díla nahlíží v souvislostech, vždy otevírá širší problematiku vývoje. Zajímavá je například studie Design pro anděly v Americe, rozebírající nastudování Kushnerovy hry Andělé v Americe.
***
HODNOCENÍ LN ****
Arnold Aronson: Pohled do propasti
Přeložil Milan Lukeš, Praha, Divadelní ústav 2007. 263 s.
