* LN Máte bulharské kořeny a narodila jste v Sofii. Jak jste se ocitla na Slovensku?
To je dlouhá rodinná historie. Otec pochází z egejské Makedonie, ze Soluně. Jeho rodina musela pořád před něčím utíkat, nejdřív se přestěhovali do vnitrozemí a pak odešli na sever do Bulharska do Sofie, tam se otec poznal s maminkou. Ta zase měla část svých kořenů v Srbsku, v Bělehradě, ale to je příbuzenstvo, které jsem v životě neviděla. Jako děti bydleli ve stejném domě, pak otec vystudoval polytechniku a odešel do Berlína, do Charlottenburgu studovat architekturu. Pak se vrátil do Sofie, to už maminka studovala medicínu a byla velmi krásná. Zamiloval se a požádal ji o ruku, vzali se. Já jsem se narodila v Sofii a odjeli jsme do Berlína, kde táta pracoval.
* LN Vydala jste se někdy po stopách svých předků?
Otec až před smrtí začal vyprávět o svém původu, asi nás chtěl chránit. Mnohokrát jsem chtěla do Soluně, ale zatím to nevyšlo a také jsme si se sestrou říkaly, že bychom to měly všechno sepsat. Velmi mě to zajímá, někteří mí předci byli vzácní lidé, například bratranec otcovy matky byl básník, symbolista Smirněnskij, další bratranec byl významný chirurg a carský ministr, jiný zase správce na dvoře Coburgů. Balkán byl vždy země v pohybu. Když tam ale začaly po roce 1990 zase boje, maminka plakala a říkala, když hoří Balkán, začne v Evropě válka, dřív nebo později.
* LN A z Berlína do Bratislavy to bylo jak?
Táta byl firmou Siemens přesunut na Slovensko. Jak končila válka, už se nedalo ani tam, ani zpátky, a táta rozhodl, že zůstaneme, říkal, to by mohla být slušná země, tady mají faráře prezidenta. Kdyby to bývalo možné, šli bychom asi zase na jih, k moři. Já ale jsem plně integrovaná slovensky od škol až po divadlo, na Slovensko jsem přišla jako roční dítě.
* LN Po absolvování Vysoké školy múzických umení vám hned nabídli angažmá ve Slovenském národním divadle. Takhle začínat kariéru, to vás přece muselo výtečně nastartovat.
Už jsem tam hostovala za studií. Strávila jsem tam šestačtyřicet let, celý svůj profesní život. Divadlo za tu dobu prošlo generační výměnou, přišla jsem v době, kdy se začínalo hovořit o slovenské herecké škole, a to nebylo nic nadneseného. Proměny pozoruji na obou našich národních scénách, viděla jsem, jak fyzicky odcházela silná generace. U nás po roce 1989 postupně mizeli zejména výrazní herci – Karol Machata, Gustav Valach, Štefan Kvietik, jiní šli úplně mimo divadlo jako Kňažko, z té staré party vlastně zůstává jen Martin Huba.
* LN Soubor SND hraje už druhou sezonu v nové obrovské budově na břehu Dunaje. Jak jste se s ní sžili?
Narážíme na řadu těžkostí, ale už bych asi nestrpěla, abych jako členka Slovenského národního divadla hrála v budově, která patří jakési krachující firmě. Abychom byli jako trpění nájemníci. A zatímco se v budově přestavují luxusní apartmány, my tam někde v koutku dělali divadlo. A malá komorní scéna v budově internátu? To je taky nedůstojné. Když už máme svůj stát, který je sice malý a mladý, snad si zaslouží i vlastní budovu divadla. Někdy se mi zdá, že Slovensko by bylo třeba objevit pro Slováky, aby ho měli rádi jako Maďaři milují to své Maďarsko.
* LN Jestli někde dál žije myšlenka česko-slovenské vzájemnosti, je to umělecké prostředí a divadlo zvlášť. Naposledy to bylo velmi viditelné při bratislavské premiéře Havlova Odcházení. Co o tom soudíte?
Je to tak, kulturní předivo se dá roztrhat jen těžko, existuje stále. Ještě žijeme my, kteří jsme část své práce odvedli tady v Čechách. Moje generace měla velmi ráda Václava Havla a jeho hry. Hrály se tady na Zábradlí, ale i my v Bratislavě jsme je uváděli. Tenkrát jsem hrála v jeho Vyrozumění a vzpomínám na něj jako na příjemného chlapce, vždycky až doteď jsme pak měli pocit, že zase přijel kamarád, a on už byl mezitím prezident.
* LN V 70. letech jste v Čechách natočila řadu filmů, velký úspěch vám především přinesla Božská Ema Jiřího Krejčíka. Jak na ni vzpomínáte?
V době totality se umělci snažili propašovat do svých děl nějaké obecné poselství. V Božské Emě to zarezonovalo víc, než se očekávalo. Stačila jedna věta – pane plukovníku, je jistá hranice, za kterou člověk nesmí. Jako by se celý film točil jen kvůli téhle větě. Bylo to tak silné a tak adekvátní tehdejší situaci. Nedávno probíhala v Česku soutěž o největšího Čecha. Nemám to ráda, protože pravý smysl toho je dostat z lidí peníze za zprávy SMS, a pak – určovat, kdo byl větší, Karel IV., nebo Komenský, to je jako dohadovat se, zda je voda víc mokrá ve Vltavě, nebo v Labi. Jedno z míst obsadila také Ema Destinnová a pán, který ji představoval, pak v podstatě odvyprávěl syžet filmu Božská Ema. To bylo skoro směšné, protože šlo o čistou fabulaci. Virtuální realita je hrozná a já díky tomu najednou fungovala skoro jako národní symbol odporu. I pan režisér Krejčík mi po filmu Anděl s ďáblem v těle povídal, to jste musela brát tu bordelmamá? Ale já jsem herečka, to je moje profese, přece jsem nemohla na věčné časy chodit v klobouku a zpívat. To je síla médií a dnes mají téměř toxický vliv.
* LN A jak se vám tady pracovalo, jaká tu byla atmosféra?
Na Barrandově bylo velmi profesionální prostředí a byla radost tam točit. Všechny profese fungovaly na jedničku, maskérny byly špičkové, třeba barrandovská líčidla neměla konkurenci. Přijela Jeanne Moreau a donesla si svá líčidla, ale oni jí řekli, promiňte, my máme svůj systém a na naše světla potřebujeme to a to. Když pak viděla denní práce, volala – to je úžasné, čím jste mě to nalíčili, a domů si odvezla kufr Dermacolu. Každý rekvizitář tam byl odborník, úžasný servis. A to ohromně stimulovalo, hned jsem hrála o dvě patra výš.
* LN Říkala jste, že máte ze 70. let jednu osobní vzpomínku, která se promítla až do současnosti.
Točila jsem film Akce Bororo. Natáčení probíhalo v jedné vile a tam jsem se seznámila s noblesní smutnou paní, která malovala krásné akvarely. Pozvala mě k sobě a taky mi ukázala fotku svého syna, který jí emigroval do Londýna. Byl to krásný vysoký mládenec. Když jsem teď po letech viděla Jana Kaplického, přemýšlela jsem, odkud jeho tvář znám, a pak mi to sepnulo, tenkrát jsem se potkala s jeho maminkou. Jeho blob na Letné mě okouzlil a je hrozné, že to tak dopadlo. První nápad je vždy dobrý, ale to by pak nesměli přijít kazisvěti. Měl by se postavit, Praha by měla napravit, co pokazila, vyslala by tím světu pozitivní signál.
