Režisérka Hana Burešová se s Calderónem nesetkává poprvé, má za sebou už Zázračného mága v Národním divadle a naposledy Znamení kříže v Městském divadle v Brně. Lékař své cti v Divadle v Dlouhé míří k tématu soukromějšímu. Odehrává se v době svázané strnulými konvencemi, které platí nad zákon lidský i Boží. Zbožněna je zde cena cti, za niž se platí i životem. Žena je majetkem muže a nesmí na ní ulpět ani pouhý stín podezření. Když se tak stane, nemá možnost žádné obrany. Tak jako hrdinka hry Mencía, která se stává obětí manželovy zloby. I když je nevinná, přijímá trpně svůj osud. Don Gutierre nechá milovanou Mencíu vykrvácet ranhojičem, jeho čest je „vyléčena“ a přijímá od Krále rozhřešení, kterým je ruka jeho dřívější snoubenky. Obhájil svou čest, ale ztratil lásku a čeká ho život s nemilovanou Leonorou.
Působivá kompozice s důrazem na herectví Tragédie nazývaná též dramatem cti má temnou, dusivou atmosféru, Mencía nezadržitelně směřuje ke svému tragickému konci. Ani komické scénky všeuměla Coquína sem příliš světla nevnášejí, jejich humor vzniká pod tlakem, protože i jemu hrozí drastický trest. I přes dějovou zápletku je hra založena především na slově, nechybějí v ní ani dlouhé monology. To, že inscenace nepůsobí staticky, je zásluhou režisérky, která si s podobným tvarem dokáže poradit. Vytváří působivou vizuální a hudební kompozici, přičemž klade důraz na hereckou práci, zvláště na precizní slovní projev. Ladění scény, kterou tvoří řada neutrálních jezdících paravánů v centru s Gutierrovou vilou, je černobílé až šedé. Zapadají do ní tmavé kostýmy šlechticů, kontrastuje s nimi zářící Mencía, která se ze svého prostředí vymyká. Na parukách a střizích se objevují španělské prvky, stejně jako ve vznosné i nervující hudbě Vladimíra Franze. Ta napomáhá trvalému chvění, dusné atmosféře i tušení neodvratného tragična, které proudí pod povrchem děje. Postavy se někdy mění v siluety, jako by byly pouhými stíny, zdáním. Skrytá tenze však vybuchne ve vypjatých emocionálních výstupech, například v Gutierrově klíčovém monologu nebo ve scéně Krále ochromeného předsmrtným strachem. Také mladý infant Enrique ovládá své city obtížně o to více, oč se cíl jeho usilování vzdaluje. Burešová vytváří pro inscenaci stylizovaný rámec, k němuž patří nejen stylizovaná gesta herců, ale také pauzy a zámlky, vědomé zpomalení akce i střih do velké exprese, přičemž vše postupně sugestivně graduje.
Helena Dvořáková jako Mencía je něžnou bytostí, která přijímá svůj nespravedlivý úděl. Provinila se jen tím, že ještě nezapomněla, co je to cit, odpuštění, empatie. Vlastnosti, které zde nemají místo. Miroslav Táborský vystavěl Gutierra od bezstarostného a pyšného pána domu a milujícího manžela k člověku zmítanému pochybami a nejistotou. Jeho čin je krutý, ale jako by sám zápasil se zákony cti, které nemůže změnit. Trochu vzbuzuje i lítost, neboť i on je obětí své doby. Proti němu stojí monstrózní Král Pedro Miroslava Hanuše. Nepohnutý obličej, nevzrušivá mluva a úsporná gesta se lámou v okamžiku, kdy si uvědomuje, že jeho vláda je jen pozemská.
Lékař své cti v Dlouhé nekončí happyendem, ale strhává diváky silou velkých vášní, divadlem vysokého stylu, který je zde doveden k dokonalosti.
***
HODNOCENÍ LN ***** Pedro Calderón de la Barca: Lékař své cti Překlad: Vladimír Mikeš Režie: Hana Burešová Hudba: Vladimír Franz Scéna: Martin Černý Divadlo v Dlouhé, premiéra 4. 4.
