Eva Pilarová načala devětačtyřicátý rok své kariéry, v létě vstoupí do klubu sedmdesátníků, a navíc oslaví stříbrnou svatbu – a to vše ve viditelně dobré formě.
* LN Svůj poněkud divoký rok zahájíte ve čtvrtek v Městské knihovně v Praze koncertem z cyklu „rebelujících zpěvaček“. Cítíte se být rebelující zpěvačkou?
Upřímně řečeno, taky jsem se ptala, jaká já jsem rebelka? Ale možná mě tak chápou proto, že jsem se nenechala svázat takovým tím prázdným popíkem a že přes všechny módní vlny mi po všechna léta zůstal ten můj swing.
* LN Čtyřicet devět let na scéně si málokdo umí představit. A už vůbec ne v plném nasazení a s v podstatě důsledným stylem repertoáru, který si drží svou úroveň.
Měla jsem velikou kliku, že základem bylo pro mě hned zkraje divadlo Semafor. Že moje první písničky vyšly z dílny Jirky Šlitra a Jirky Suchého. Když se říká, že nikdo není nenahraditelný, tak ve Šlitrově případě to neplatí. Dodnes se ty písničky hrají, mladí si je zpívají nebo je alespoň znají, a nenašel se nikdo, kdo by v tom uměl pokračovat. Suchého texty jsou krásné a nadčasové, měla jsem ale štěstí i na další autory, takže písničky, které jsem zpívala v rozpuku mládí, můžu s klidem zpívat i dnes a nepřipadám si trapně. Texty od Jirky Suchého, Jirky Štaidla, Zdeňka Rytíře, Vládi Poštulky, Zdeňka Borovce...
* LN Nezalitovala jste někdy, jakou cestu jste si vybrala?
Nikdy ani na vteřinu. Chtěla jsem být zpěvačkou, tu muziku jsem měla a mám strašně ráda, vždycky jsem toužila zpívat a nepřemýšlela jsem, co za to. Studovala jsem operní zpěv, a mohla tedy volit, jestli budu dělat operu, nebo lehčí múzu. Zvolila jsem to druhé a nelituju. Vážím si operních zpěváků, mám ráda tenhle žánr převelice, ale jen jako divák.
* LN Zpíváte po všechna léta kromě českého repertoáru také hodně swingových písní, většinou amerických. Jak se sháněly v časech železné opony?
Desky se sháněly hodně těžce, ale nakonec se vždycky našel někdo, kdo vyjel do světa a přivezl něco a poradil. Mívala jsem desky od Josefa Škvoreckého nebo jsem poslouchala Radio Luxembourgh. Tehdy to bylo jednoduché – slyšela jsem písničku, líbila se mi, tak jsem požádala textaře a ten ji opatřil českým textem, bleskově se to natočilo – a byl hit. Žádná autorská práva se nehlídala. Dnes je to o hodně složitější.
* LN Je s podivem, že jste se tehdy v šedesátých a dalších letech obešli bez manažerů. Alespoň oficiálně taková instituce neexistovala. Jak jste to dělali?
Ze začátku se o nás staralo divadlo, ale od roku 1965 s krátkou výjimkou, kdy jsem byla v angažmá v karlínském divadle, jsem na volné noze. Koncerty sice zprostředkovával Pragokoncert, ale ne moc dobře, takže si stejně každý z nás našel někoho, kdo se o něj staral. Ale neoficiálně a tajně, platili jsme si je sami z našich honorářů, které tehdy byly úsměvné.
* LN Kdo se staral o vás?
Já měla pana Mejzlíka, to byl moc šikovnej pán, a dělala jsem s Jiřím Stejskalem. To je postava pro knihu, neuvěřitelný člověk – lovec nacistů a válečných zločinců, většinu z nich ovšem našel v Ulbrichtově vládě, takže byl dost nepohodlný. Mívali jsme 350 i víc koncertů ročně. Naštěstí za mě nikdo nemusel chodit leštit kliky do rádia nebo do televize. Když chtěli, tak si mě pozvali, a tak je to dodnes. Teď nemám nikoho, jsem si svoje agentura v šuplíku. A dodnes si držím vlastní kapelu, mimochodem výbornou, a dbám na to, aby se živě zpívalo i hrálo.
* LN Zažila jste několik kapelníků, kteří by si asi zasloužili přídomek legendární. Vlacha, Broma, Krautgartnera, Vobrubu... Naučili vás něco?
Nejradši vzpomínám na Karla Krautgartnera, to byl úžasný dirigent a muzikant, ale taky byl fajnovej člověk a uměl poradit. Vzpomínám třeba, jak jsme nahrávali písničky z Divotvorného hrnce. Já přišla do studia a říkala jsem si, jak to rozbalím, a taky jsem to rozbalila, on mě chvíli poslouchal a pak mi jemně řekl: „Evulínku, pozor, zpívání není jenom řvaní.“ Od té doby jsem si samozřejmě dávala velký pozor na výraz, na dynamiku...
* LN Za skoro půl století se určitě vyskytla období, která pro vás nebyla lehká. Když emigroval váš muž, určitě se to odrazilo ve zvýšené pozornosti režimu?
To byl velký problém. Milan ve dvaašedesátém roce utekl na Západ. Od té doby jsem byla „nevýjezdná“. Vyjet ven jsem mohla, tak jako všichni, v letech 1968 a 1969, to jsem pojezdila všechno možné včetně festivalu v Rio de Janeiru. A pak najednou, jako když utne. Zas jsem nesměla. A to trvalo až do Silvestra 1988, kdy mě Felix Slováček nějakým zázrakem protlačil do Lucernu – a snad proto, že jsem tam nezůstala a taky že tehdy měli hlídači už jiné starosti, než aby je zajímaly nějaké zpěvačky, na jaře 1989 už jsem zpívala v Paříži, Curychu, Mnichově... Všechno jsem si vynahradila pak v devadesátých letech – byla jsem devětkrát ve Spojených státech, viděla Austrálii, podívala jsem se na Havaj, plnila jsem si zkrátka sny, ale při tom jsem tam všude samozřejmě zpívala.
* LN Nedá mi, abych se nezeptala: Věděla jste o tom, že váš manžel chce emigrovat?
Nevěděla. Synovi byly tři měsíce, když s SH kvartetem, kde hrál na basu, odjeli jako hudební doprovod Divadla Spejbla a Hurvínka na turné po západním Německu a Švýcarsku. Volal mi potom pan Kirschner, že pro mě nemá dobrou zprávu. Večer jsem živě dělala s Waldou Matuškou televizi. Pamatuju se, že jsem všechno absolvovala a sesypala se až druhý den.
* Pokračování na straně 14
* Dokončení ze strany 13
* LN Mluvili jste pak někdy o tom, sešli jste se?
Až po letech, a to už to vyprchalo. Nenávist v sobě živit není zdravé. Já jsem tvrdej člověk, musí se žít dál. Naštěstí jsem mohla syna svěřit mamince a jsem rodičům vděčná, že se o něj v Brně starali. A já sama mám kliku, že – ať to zní jakkoli banálně – mám tu muziku. Práce mě vždycky zachránila, ať už mě potkaly trable osobní, nebo neštěstí kamarádů z kapely, nebo nakonec i nemoc, muzika mi vždycky dávala sílu.
* LN Práce vám pomohla?
Víra, síla vůle a práce.
* LN Zažila jste časy dobré i zlé, vystřídaly se režimy, a tedy i podmínky. I když vaše popularita vlastně nikdy nepohasla, nebylo přece zdaleka všechno růžové?
Jedna věc byla politika, a i když jsem se do ní nikdy nepletla, byla všudypřítomná. Režimu vadilo vlastně všechno. Dokonce šli tak daleko, že fotografie zpěváků nesměly být na titulních stránkách časopisů. To se jednou přijel prezident Novotný podívat do Liberce na výstavní trhy a uviděl jejich bulletin, na kterém byl Waldemar Matuška. On se rozčílil a vydal zákaz zpěváků na obálkách.
* LN Máte na co vzpomínat, patříte k největším hvězdám zdejší populární scény.
My jsme to tak nebrali, že jsme hvězdy. Byli jsme mladí a zdraví, bavilo nás to, i když mi šaty šila maminka, naštěstí byla švadlena, nebyli jsme nafrnění. Dnes si leckdy říkám, na co si ta děvenka nebo ten hošík vlastně hraje?
* LN Ale také vás dost pomlouvali, vznikaly aféry, třeba při natáčení slavného filmu Kdyby tisíc klarinetů. I když s dnešními bulvárními titulky se to asi srovnávat nedá?
Na Klarinetech vznikly neskonalé drby, nevím dodnes, jak to vzniklo. Nemusela to snad být ani politická objednávka, abychom zase nepřeceňovali náš význam. Mohlo to být i tím, že najednou na jednom místě lidi viděli spoustu známých tváří a čekali, že se něco stane. Když se nic nestalo, tak si to museli vymyslet. A ty drby se pamatují dodnes. Nakonec pak říkám zaplaťpánbů za bulvár. Tam si každý den vymyslí něco nového a po včerejších aférách se zítra už ani nevzdechne.
* LN Je nějaké období, které byste nejradši zapomněla?
Vymazala bych sedmdesátá léta. Od třiasedmdesátého aspoň pět let. To byly pro mě hodně špatné roky. Pak samozřejmě taky nebylo nic moc, když jsem onemocněla rakovinou. Ale zase: člověku to pomůže srovnat si hodnoty. Neříkám, že jsem kdovíjak šťastná, že jsem byla nemocná, ale vím, že k něčemu to, čím jsem si musela projít, bylo dobré. Ujasnila jsem si, co je důležité, ta zkušenost mě určitě zocelila. Člověk si kolikrát v životě dělá vrásky z všelijakých prkotin, myslí si, kdovíjak to není důležitá věc. Vůbec ne. To už vím. Teď když si z něčeho dělám hlavu, tak to už musí být. Jinak jsem flegmatik, házím všechno za hlavu. Jeden chytrej pan doktor mě to naučil. Říkal mi: „Ty teď musíš bejt sobecká, myslet sama na sebe a na nic jiného.“ A měl pravdu.
* LN Při téhle nemoci jistě hraje svou roli i štěstí a psychika. Vy jste se rozhodla, že ji zmůžete...
Moje velké štěstí bylo, že kromě výborných doktorů jsem měla i léčitelku a že ti doktoři nad ní nezazívali, dokázali spolupracovat a já tím pádem měla pocit jakéhosi bezpečí. A musím zdůraznit, že velkou roli u mě sehrála víra. Doktoři mi pochopitelně zakazovali pracovat, abych se nepřepínala, což já ale moc neposlouchala. Až když došlo k tomu ozařování, nepřipadalo vystupování v úvahu, nebylo mi dobře a hrozilo, že bych sebou někde mohla seknout. Ale přesto jsem jednou šla dělat živou televizi. Tehdy bylo výročí osvobození Plzně americkou armádou. Viděl mě pan primář a vynadal mi.
* LN Takže jste sekala dobrotu?
Jen chvíli, a už jsem začínala být taková depresivní, že všechno je v háji, navíc má léčitelka se odstěhovala do Ameriky... V tom mi zavolali z hotelu Pyramida, kde nedaleko bydlím, že jim někdo vypadl a jestli bych jim nemohla udělat záskok. Já řekla, že sice nesmím, ale že se zeptám, jestli je moje kapela volná. Byla, zvládli jsme takhle narychlo koncert a tady přišla ta pravá vzpruha. Úspěch, já byla šťastná, místo abych cítila únavu, naopak mě to fakt vzpružilo, nabudilo. A už jsem pak poslouchala dobrovolně. Naštěstí ten můj výpadek netrval dlouho, snad jen tři měsíce. A na to, že mi v roce 1988 dávali rok a půl života, a teď tu sedíme v roce 2009, to nedopadlo špatně.
* LN Máte před sebou rok jubileí, to se také bilancuje. Jaké své písničky máte nejradši?
Z těch stěžejních je to asi Montiho Čardáš a Swing od Leonarda Bernsteina. Zakládám si i na tom, jak jsem to udělala, protože to bylo původně napsáno pro sbor, a já to někdy zpívám jenom s piánem a basou, upravila jsem si to, sama si odpovídám, sama si zpívám sbory. I kapela se tím baví. To jsou skladby, které nikdy nevynechávám, pak pár písniček pro pamětníky a směs ze Semaforu, swingovky obměňuju, je jich obrovská síla a většina má krásný český text, třeba Kainarův nebo Borovcův.
* LN Potkala jste spoustu mimořádných lidí – Josefa Škvoreckého, který na vás psal básně, Jana Wericha, s nímž jste tak neodolatelně tančila ve hře Magnetické vlny léčí...
Když jsme to točili, bolel mě zub. Pan Werich mě vytáhl do šatny nalil mi whiskey a poradil mi, ať si s tím vykloktám, nebo to i polknu. A řekl: „Takhle to já dělám, napřed mladé zpěvačky opiju a pak je zneužiju.“ Já byla mladá, vyděšená a vypadla jsem z té šatny jako cukrář a dodnes slyším ten hurónskej smích, jak se nesl chodbou barrandovského studia... Jsem nesmírně vděčná, že jsem Jana Wericha mohla poznat, měla jsem pak možnost být i na jeho pětasedmdesátinách na Kampě, kam mě pozval. A vůbec jsem poznala spoustu úžasných lidí, především díky Semaforu. Jsem tomu divadlu za hodně vděčná, byl to základní kámen, na který se dobře stavělo.
* LN Na jaké publikum vzpomínáte nejraději?
Asi na kubánské, je nejspontánnější. Já tam zpívala na mnoha místech, ale nikdy nezapomenu na město Matanzas, kde je nádherné divadlo, zpíval v něm Enrico Caruso a na stejných prknech jsem zpívala i já. Ten koncert byl poslední z celého turné, zdrželi jsme se tam po vystoupení ještě téměř dvě hodiny a pak vycházíme zadním vchodem. A představte si: celý ten dav tam čekal, lidi vytvořili špalír, zvedli mě nad hlavy, poskládali na mě růže a odnesli mě do autobusu. A teď mi řekněte, kde se vám tohle může stát?
* LN Po letech jste se vrátila i do Ruska, a jak se ukázalo, pamatovali si vás dobře.
Po dvaadvaceti letech – a bylo vyprodáno a po každé písničce, kterou jsem zazpívala, někdo z publika přišel na pódium s kytkou. Pamatovali si mě asi i proto, že tam vyšla deska, kterou jsem nazpívala v angličtině, a že mě hodně vysílala rádia. Taky jsem tam měla výstavu fotografií a neskromně přiznám: líbila se. V červnu se tam mám vypravit na slavnostní zakončení našeho evropského předsednictví a chystám i několik koncertů vlastních.
* LN Nejblíž je teď před vámi koncert v Městské knihovně, ve čtvrtek. Zazpíváte svůj oblíbený swing?
Určitě, tím začnu, pak dám prostor svému hostu, jazzové zpěvačce Věře Křížkové, sólíčka si zahraje i má skvělá kapela a v poslední části připomenu semaforské hity a další svoje evergreeny. Ale čeká mě toho letos ještě mnohem víc. Je to takový bláznivý rok. Například se zúčastním oslav 85. výročí vzniku brněnského rozhlasu – vzhledem k tomu, že jsem tam zpívala už asi jako sedmiletá Kozderkovu písničku Táta včera na venku našel první sněženku..., nemůžu u té slávy chybět. A taky se teď probírám nahrávkami, které mají být na 3CD, které chystá Supraphon, a připravujeme i DVD a možná se s dalšími postiženými tou sedmdesátkou – Naďou Urbánkovou, Karlem Gottem nebo Josefem Laufrem – sejdeme na hradě Houska...
* LN Vlastní narozeniny prožijete doma?
Kdepak, na mezinárodních jazzových dnech v Dubé na Českolipsku, jezdím tam už přes deset let, a tentokrát to vyšlo právě na 9. srpen, takže slavit budu na jevišti. Snažím se dívat spíš dopředu než se ohlížet. Sedmdesátka není žádná zásluha, ale půl století na jevišti, to už bych trochu za zásluhu považovala. A tak si na příští rok ještě nějaký ten nápad schovávám...
***
Dav na nás čekal, lidi vytvořili špalír, zvedli mě nad hlavy, poskládali na mě růže a odnesli mě do autobusu. A teď mi řekněte, kde jinde než na Kubě se vám tohle může stát?
1. Tato fotografie se prodávala jako pohlednice. V těch dobách ovšem nikoho nenapadlo, že bych třeba za to mohla dostat nějakou korunu, dokonce mně ani žádnou nedali, pár jsem jich proto pro sama koupila pro své příznivce.
2. V těchto šatech jsem se vdávala v roce 1969 v Paříži. Manželství nevydrželo, ale v šatech jsem dost dlouho zpívala snad ve všech městech a městečkách tehdejšího Československa.
3. První snímek pro propagaci divadla Semafor. Zapomněla jsem, že se máme fotit, oblékla jsem se příliš sportovně, proto mi půjčila šaty Pavlína Filipovská. Měla o nějaké to kilo méně než já, což se projevilo na rozjíždějícím se zipu.
4. Tahle je z Kuby, kde jsem hrozně ráda chytala ryby a docela se mi vedlo. Tahle rybička byla krásně modrá se žlutým pruhem.
