Křehkost a pevnost – vlastnosti porcelánu. Taková charakteristika mě napadá nad albem Takhle ve mně vyjou vlci, které právě dokončila a vydává sedmadvacetiletá písničkářka Martina Trchová. Album mezi folkem a moderním šansonem, kradmé nahlédnutí do hledání, zmatků i pevných přesvědčení vypravěčky na prahu dospělosti, vzniklo s hudební asistencí producenta Michala Němce z kapely Jablkoň. Zdá se mi podstatné – už tím, že na scéně, kde se tolik ženských hlasů zaklíná Zuzanou Navarovou, ji u Trchové můžeme cítit jen jako vzdálený, dobře zpracovaný dotek.
Martina Trchová o sobě dala vědět před pěti lety debutovým albem Čerstvě natřeno (2005, Indies). V těch písničkách dozníval hravý a objevitelský teenagerovský náhled na život a vztahy. Jenže kdo pak slýchal Martinin nový repertoár (třeba na večerech volného sdružení Osamělí písničkáři, kde hraje po boku Jana Buriana, Dáši Voňkové, Oldřicha Janoty, Jiřího Smrže...), slyšel, že ty písně se mění: „Už zase na jazyku pálí mě zrnko pepře / V podbřišku toká hluchý tetřev / netřeba vody i zvykem věci zreziví... / Mám místo střev hady z ráje / Od rána šeptají vše kolem zraje / A mý jabka v kolenou dávno červiví...“
Songy Zakázané ovoce nebo Voda stojatá mají odvahu portrétovat svět bez vynechání temných barev a psát si deník bez zamlčování všeho palčivého. Tohle nové album je výtečný konfrontační i „nakopávací“ materiál pro dívky a ženy, které hledají svou identitu. Stejně tak přitáhne i muže, kteří se o ženách chtějí něco dovědět: pravda, nepomůže jim vyznat se líp v opačném pohlaví, ale blíž uvidět detaily, poezii a osudovou velikost jeho zmatků.
Trchová je zvláštní vokalistka: jednou folkově světlá a čitelná, pak ale převáží temné tóny a barva hlasu i výraz sestupují až k šansonu („Tak je to každý večer / a v každém městě / Při každém setkání / zaznějí v kvartě žestě / Jako když hoří / A taky že hoří...“). To je jeden z jejích přitažlivých paradoxů a trumfů ukrytých v rukávu: hlas s „dobrým vychováním“ z folkové praxe má v sobě ještě slunnou a povzbudivou dikci, ale užuž se zaplétá do trpkých souřadnic složitějšího světa. Není moc zpěvaček, které si dovolují metafory ráže „utiš své dítě / a zadus ho dřív / než samo zahubí tě“. (Kdo je zvyklý rozklíčovat si obraz dítěte jako cokoli nového, co si pouštíme do života spolu s rozhodnutím ke změně, asi se pak bude téhle zpěvačky méně děsit: ale kdoví, jak to je!)
Akustický zvuk alba Takhle ve mně vyjou vlci (vychází u Indies MG) má přesnost i elastickou pružnost. Sešli se tu všichni spoluhráči Martiny Trchové z posledních let (aranžovali kytarista Patrik Henel a kontrabasista Radek Polívka) a cenní hosti navrch. Jablkoňský Michal Němec přispěl několika drobnými doteky včetně vlčího vytí, barvy a dynamiku dodaly bicí Petra Chlouby. Rozevlátá sóla trumpetisty Bharaty Rajnoška napovídají, že v písních je ukrytý velký nadstylový prostor.
A přesto Trchová nemíří k popu, hospodě ani rockovému pódiu. Chtělo by se použít staré klišé, že tyhle dobré a srozumitelné písničky jsou evidentně nadžánrové a že kdo nemá ucpané uši, může se jimi těšit coby dobrým popem. V úplně obecné rovině to platí: ale Trchová vlastně kašle na popový zvuk (na rozdíl třeba od kolegyně Žofie Kabelkové) a zůstává věrná stylu a hudebnímu modelu, který ji po léta provází. Konečně není jen otázkou času, kdy se po všech zběsilých fúzích kyvadlo vrátí k akcentu na čisté žánry?
Tohle striktně akustické album je výsostnou podobou folku, který se nebojí hledat svou novou identitu pro 21. století. Koneckonců stejně jako všichni, kdo se spolu s Martinou Trchovou rozhlížejí, co si v dnešní době počít s mužskými a ženskými rolemi.
O autorovi| Pavel Klusák, hudební publicista
