Dnes o brožuře Člověka v tísni „Mýty o socialistických časech“ Všeobecně se soudí, že mladí lidé toho vědí málo o době před rokem 1989. Do nápravy se pustil Ústav pro studium totalitních režimů a nevládní organizace Člověk v tísni, které organizují speciální projekty zaměřené na žáky základních a středních škol. Výukové DVD Cesta k listopadu 1989, které vydal loni ÚSTR, je od té doby terčem posměchu odborných historiků a podobný osud zřejmě stihne i brožuru Mýty o socialistických časech, kterou tento týden představil Člověk v tísni.
Přístup Člověka v tísni k problémům 70. a 80. let je unikátní. Na zpracování brožury si najal dva publicisty a jednoho politologa, kteří se nikdy nepodíleli na žádném výzkumu daného období ani na toto téma nepublikovali žádný vědecký text. Výsledek podle toho vypadá. Z dvanácti „mýtů“ minimálně polovina žádné mýty nejsou, tedy alespoň pokud za mýtus považujeme široce rozšířenou představu. Tak třeba jedním z mýtů podle autorů je to, že za komunismu byl čistší vzduch. Kdo ale něco takového dnes tvrdí, to se nedozvíme, asi proto, že by bylo obtížné ho objevit.
„Mýty o socialistických časech“ většinou vznikají tak, že v internetové diskusi nějaký bývalý soudruh prohlásí něco, co odporuje osobní zkušenosti autorů. Třeba to, že před rokem 1989 byli kvalitní učitelé a vzdělaní a ukáznění žáci. Adam Drda pak obsáhle vypočítává, jakých příkoří se dětem v socialistické škole dostalo: na matematiku, fyziku a chemii byl prý kladen obrovský důraz, chodilo se do Pionýra, pořádala se branná cvičení, učitelé žáky pohlavkovali a tahali za uši a ve školních jídelnách se podávalo tuhé maso, které navíc soudružky učitelky nutily děti dojídat. Chápu, že školní docházka způsobila Adamu Drdovi nezhojitelné trauma, ale vydávat ho za nějaké objektivní zjištění o úrovni tehdejší školy je úsměvné.
V podobném duchu jsou psány i ostatní kapitoly. Proti předsudkům a vzpomínkám komunistů kladou autoři předsudky a vzpomínky vlastní. Celá brožura je navíc psána ideologickým jazykem, který charakterizuje nadužívání hodnotících adjektiv a adverbií. Když představa, pak „zatvrzelá“. Učitelé nekomplikovali žákům život normálně, ale rovnou „pekelně“. Jestliže komunistický režim něco zprofanoval, pak „dokonale“. Když demagogie, pak jen „čirá“.
Karel Strachota, ředitel projektu Příběhy bezpráví, v úvodu k brožuře píše, že Člověku v tísni se zdálo potřebné říci, „že na husákovském socialismu nebylo dobrého vůbec nic - a že to dobré, co tehdy vzniklo, vzniklo režimu navzdory“. Škoda že mladí čtenáři se v dalším textu nedozvědí, co a kdo byl vlastně ten „režim“. Komunisté? Jejich voliči? Předsednictvo ÚV KSČ?
Autoři publikace zjevně považují za skandál, že skoro čtvrtina lidí dnes považuje předlistopadový systém za lepší než ten současný a pětina za stejně dobrý. Vykládají to jako „ztrátu národní paměti“ či „překvapivě rozšířenou neschopnost myslet“. Kdyby se však nad věcí sami trochu lépe zamysleli, možná by došli k názoru, že uvedená čísla svědčí spíše o tom, že nezanedbatelné části populace se dříve skutečně žilo z různých důvodů lépe. Osobní pocity těch, kteří před demokracií, relativismem pravd a tržní konkurencí dávají přednost autoritativní moci, jednoduché ideologii a sociálním jistotám, však nejsou žádný mýtus.
Před rokem 1989 učitelé žáky pohlavkovali a tahali za uši a ve školních jídelnách se podávalo tuhé maso, které musely děti dojídat
O autorovi| PETR ZÍDEK, redaktor Orientace
