LN: Sdílíte dnešní strach z uprchlíků?
Nemohu říci, že bych tomu strachu a obavám nerozuměl. Nevím ale, co by se muselo stát, aby ti uprchlíci chtěli k nám. Naše pověst nám na dlouho garantuje, že rozhodně nějakými uprchlickými vlnami zaplavováni nebudeme.
Angela Merkelová nedávno v této souvislosti řekla: To, co považuji za správné, to budu prosazovat, ať už si voliči myslí cokoli. Představte si, že by něco podobného řekl Bohumil Sobotka nebo Andrej Babiš. Tady se zase projevila propast mezi politickou kulturou naší a německou. Václav Havel by se také nikdy před veřejným míněním neplazil jako současní čeští politici.
Mé rozčarování z dnešní české politiky pramení z toho, že v ní ubývá lidí, kteří by měli odvahu jako Merkelová. Já jsem ji měl. K řeholi politika prostě patří, že v určité situaci musí své svědomí nadřadit vůli svých voličů.
LN: Připadá vám normální, že v naší zemi jsou děti uprchlíků zavírány do táborů, kde jsou podmínky horší než ve vězení?
Jsem z toho úplně špatný. Když slyším, že kvůli nějaké strkanici tam před děti při obědě museli nastoupit těžkooděnci, připadám si, jako bych byl v cizí zemi. Doufám, že nejsem sám, kdo to takto cítí. Je to děsné.
Listopad ́89 nebyl revolucí, ale předáním moci, tvrdí Petr Pithart |
LN: Vaše kniha je plná reflexí vašich neúspěchů...
... protože ty jsou zajímavější...
LN: ... co tedy ale považujete naopak za svůj největší úspěch?
Neúspěchy jsou poučnější a mě více baví psát o nich. Rozplétám jejich kořeny a zpravidla je najdu někde v minulosti, individuální nebo společenské, a to může mít nějaký význam pro současnost a pro budoucnost.
Když se mě někdo zeptá, kterou knihu bych si vzal na opuštěný ostrov nebo kdo je můj životní vzor, tak se mi mozek vypne. Stejně s největším úspěchem. Nemám to takto srovnané.
LN: Jedním z velkých úkolů po listopadu 1989 bylo budování nových institucí právního státu. V tomto ohledu jsme na tom velmi dobře, podívejme se třeba na Ústavní soud.
Ano, Ústavní soud je jednoznačný úspěch, i když by bylo lepší, kdyby se ústavní soudci po deseti letech nestřídali a nemohli být zvoleni podruhé. Ale už na Nejvyšší správní soud jsme čekali deset let. A ten je podle mého velmi důležitý indikátor. Již za Rakouska jste jako občánek mohl vyhrát spor s monarchií a to je snad více než cokoli jiného. Na krajské zřízení jsme čekali osm let a to, co se schválilo, je podle mého největší chyba, v čemž se shoduji s Milošem Zemanem.
LN: Chyba v počtu krajů, nebo i v něčem dalším?
Ráno před hlasováním poslanci vůbec netušili, jestli krajů bude osm, nebo sedmadvacet. To je úplně šílené. Strašně závažné pochybení je také sloučení samosprávy a státní správy. Lidé jdou na úřad ačasto nevědí, jestli jdou k eráru, nebo na samosprávu. Mnohdy to nevědí ani ti lidé na těch úřadech. Velká chyba byla, že jsme se nevrátili k zemskému zřízení. Doplatili jsme na to, že se rozpojovalo Československo, takže byl strach, že tu vzniká další dualismus. Že se Morava odtrhne.
LN: Již dlouho říkáte, že největší chybou polistopadové politiky bylo zkrácení prvního volebního období na dva roky.
Protože to bylo úplně iracionální a neodůvodněné. Havel to podporoval, protože nechtěl být prezidentem dlouho. To bylo horší než intuitivní. Netvrdím, že kdyby byl mandát vlády po prvních volbách čtyři roky, že jsme mohli zachránit Československo. Ale mohlo to být pozvolné a klidnější rozvolňování.
LN: Tehdy byla asi více než dnes poptávka po rychlých a jednoduchých řešeních.
Tu jsem nikdy nesdílel. Volič to očekával, ale politici jsou tu od toho, aby voliči v důležitých věcech čelili. To je jejich povinnost. Pokud jdou voliči na ruku, tak nejsou politici, ale slouhové předvolebních průzkumů.
