* LN Cyklus Jazz na Hradě jste před lety zahajovala, tehdy koncertem k výročí Luďka Hulana, s nímž jste začínala v Jazz Sanatoriu. S čím se chystáte na Hrad dnes?
- Na začátek si trochu pohrajeme s Dismančaty: „Vážený pane prezidente, do okna vám kouká oko jazzového brouka, do okna vám kouká oko brouka...“ A nebo: „Když mě bolí srdce, když mám děsnej stres, bolí mě i hlava, zrovna jako dnes, když jsem z tebe divá, chytá se mě běs, za to, že jsem ještě živá, za to může - jazz!“ Ale pak už přijde na řadu muzika s kapelou. Přijede také multiinstrumentalista Heinz Grobmeier, s nímž hrávám v Německu v různých prostředích, třeba v jeskyních nebo v kaolinovém lomu, on je nejen skvělý muzikant, ale vyrábí i úžasné nápadité nástroje, sama jsem zvědavá, s čím přijde... S ním je to vždycky dobrodružství.
* LN Máte nový kvartet, v čem je tato sestava jiná?
- Je mladá. Chci se vyvíjet, vnímat současnou muziku, chci dělat nové věci a to se musí vymyslet, zkoušet, hrát. Na to jsou potřeba mladí muzikanti. Moje generace už je taková líná a Češi vůbec jsou dost konzervativní, moc se neodvazují. A tak jsem šťastná, že mám tyhle mladý kluky kolem třicítky. V muzice, kterou já dělám vlastně od mládí, je, pokud nechcete ustrnout, potřeba sejít se nejen muzikantsky, ale taky lidsky. Mým základním mužem je Ondřej Kabrna - pianista, který také píše. Ten se mnou hraje jž od roku 2004, prošli jsme spolu některými formacemi a od letoška pokračujeme i v novém JK Quartetu.
* LN Proslula jste svými vokálními improvizacemi. Baví vás stále zvuky a jejich „ohýbání“?
- Pořád mě baví rapování, atmosféra, barvy, ale v poslední době hodně dbám na texty, dokonce jsem loni vystupovala na šansonovém festivalu. Sice z jazzovými věcmi, ale všichni koukali, co a jak to zpívám.
* LN Nepatříte k těm, jimž by někdo vyšlapával cestičky...
- Jsem zvyklá. Když mě nikdo nechtěl, musela jsem si tu cestu najít sama. Začínala jsem s Luďkem Hulanem v Jazz Sanatoriu, a když zemřel, chtěla jsem pokračovat v nějaké kapele, abych se něco dál učila. Tenkrát tu byli hlavně Jazz Celulan nebo Laco Dezci, tak jsem se vyptávala, jestli bych nemohla dělat s nimi. On se tvářil trochu vyhýbavě, nic neřekl. Až pak jsem slyšela od muzikantů - přece nebudeme hrát nějaký zpěvačce za zády. Uvědomila jsem si, že čím víc je v jazzu muzikantů, tím míň je pro každého prostoru - nemyslím na pódiu, ale v uplatnění sólíček, improvizací. To mě taky na jazzu baví, že můžete hrát jeden kousek třeba celej život, ale pokaždé jinak. V tom je svoboda jazzu, ale paradoxně taky zrada.
* LN Není to ve vašem žánru čím dál těžší?
- Leccos zasahuje do života muzikanta a v poslední době je to bohužel i finanční stránka. Hraje se v klubech, kde se vydělává strašně málo, ale kapela, když chce být dobrá, musí hrát. My třeba hodinu zvučíme, hrajeme tři hodiny a hodinu to skládáme a máme za to osm set hrubého.
