Na pokyn vyšší moci se tu čeká v pohorkách, zní žalmy, varhany i nepovedený hip hop. Radůza vydává album V salónu barokních dam.
Ačkoliv písničkářka Radůza (34) nikdy nebyla součástí žádné scény ani nesurfovala na hudebních vlnách přicházejících ze zahraničí, má úspěch.
Od března 2004, kdy si poslala sestru s nákupní taškou pro tři sošky Andělů za album V hoře, není třeba v úvodu novinového článku vysvětlovat, kdo vlastně tato folková zpěvačka je.
Bez varhan chudých
Daleko podstatnější však pro Radůzu bylo někdejší setkání se Zuzanou Navarovou. „Často mi chybí její rada a drsný humor. Nikdo jiný tak drsný být neumí,“ vzpomínala Radůza nedávno na přítelkyni a učitelku, která jí pomohla najít směr a také jí vymluvila přesvědčení, že konzervatoř zničí její originalitu.
Někdo drsný by nahrávce prospěl - jakkoliv nadprůměrné je Radůzino nové album mezi domácími deskami, zasloužilo by pevnější producentskou ruku.
Baroko v názvu se na albu neprojevuje zdobností, ale směřováním vzhůru, onou vertikálou, jíž myslíme vztah k nebesům. Proto tu zní žalmy, zpovědi i litanie, jde však bezpochyby o album navýsost současné a osobní.
Kdo ví, zdali pro Radůzu, ale pro posluchače je jistě přelomové, jelikož tu namísto „varhan chudých“, tedy tahací harmoniky, zní převážně klavír, opravdové varhany kostelní, kytara, spinet, hoboj či smyčcový kvartet.
Baroko Radůziny desky vybízí k porovnání se třemi hlavními proudy, k nimž se, zjednodušeně řečeno, většina našich písničkářů vztahuje.
Zatímco v anglicky mluvících zemích je pod vrstvami dobových myšlenkových proudů a literárních stylů nakonec „nebe nahoře a peklo dole“, na slovanském Východě s tím najisto počítat nelze. Třetí - francouzský či šansonový -proud je v této tradici poněkud z obliga. Dění ve vlastní posteli anebo bistru na rohu je v šansonech daleko důležitější než málo uchopitelné pravdy o vesmírném řádu. V tomto smyslu je Radůza kdesi na cestě mezi Petrohradem a Paříží.
Skvosty, doprovázené střídmě tu smyčcovým kvartetem, jinde hobojem, varhany či trubkou, tvoří většinu desky. Ať jde o dumku Počerný anděli („to tys mě pouští provedl až za poslední z dun...“), cestovní obrázek Moře pod Smyrnou, kde si Radůzin hlas vystačí s doprovodem minimalistického klavírního kolečka jak s tibetským modlicím mlýnkem („Milostná cesta stala se cílem, jedno do druhého zapadá“), nelítostný milostný zápas Něžně a mistrně („v smrtelném zápase chytneme se v pase/ střetnem se zblízka a fest/ Bez cizí pomoci, bez falše, vší mocí, bez póz a zdvořilých gest“) nebo modlitbu Za obzor („Tak prostě, jak roste žito, ať žiju...“).
Album je skutečně „perla nepravidelných tvarů,“ jak zní jedna z definic baroka, jen nedokonale vyleštěná. Pokus o humor ve skladbě Vařič a mapa nevyšel, zčásti jelikož doprovod ve stylu mírně „řepácké“ country by byl vítaným vtípkem na desce Věry Martinové, ale ne Radůzy.
Podivně zní s takovým podmazem slova „nechci to zmeškat, tak v pohorkách spím/... Že poznání přichází, teď už to vím,/ nikdy ne rozumem, vždycky srdcem“. Poněkud ubitý je posluchač z písně Kráčím, již Radůza zacyklí slovy „Z radosti, z bolesti, z nabytí, z pozbytí, zbytí i nebytí...“ i ze statické hiphopové vložky v úvodní písni Zářivý prostor.
Na případnou námitku, že na „vertikální“ téma se u nás již daleko lépe vyslovil skladatel Jiří Bulis či básník Ivan Jirous, Radůza odpovídá slovy Jana Nerudy v působivě zhudebněných verších z Písní kosmických: „Do písně se to tak krátce dá a žije se to tak dlouze...“
Kdysi dávno se ptali Zuzany Navarové, proč Radůze tolik pomáhá. „Protože má charakter,“ odpověděla tehdy. Ta slova stále platí.
HODNOCENÍ LN ****
Radůza: V salónu barokních dam
Indies 2007, čas: 50:17
***
Radůzino album je „perla nepravidelných tvarů,“ jak zní jedna z definic baroka, jen nedokonale vyleštěná
