Televize Prima nás důsledně zásobuje socialistickou seriálovou tvorbou. A tak po výživné Inženýrské odyseji nastoupil šestidílný opus Bylo nás šest ze života vysokoškoláků z roku 1985. Ponechme stranou hromady vyplýtvaného filmového materiálu na nulové akce i to, že seriál, ač v zásadě apolitický, stejně nezvratně vyzařuje reálný socialismus.
Jde o něco jiného, jeden detail z posledního dílu připomněl, jak rozvolněná je dnes sama herecká profese a jak se tento fakt zpětně odráží v tom, co nám dnes zejména televize servíruje. Mezi hrdiny seriálu figuruje studentka prvního ročníku herectví DAMU Hanka v půvabně bezprostředním podání Veroniky Gajerové, dotyčná baží po slávě a škemrá u svého profesora, aby jí povolil filmování. Soudruh profesor ovšem nekompromisně oznamuje, že studenti prvního ročníku nic natáčet nebudou. Tak to také před dvaceti lety bylo, totalita je ale pryč a již se žádným studentům nebrání v uměleckém rozletu, mohou natáčet, co se jim zlíbí, a to hned od prvního dne na DAMU, kde po nástěnkách visí hromady nabídek na castingy. Lze to ovšem interpretovat i tak, že první učiliště českého herectví svým liberálním postojem de facto podporuje rozkvět hereckého amatérismu a devalvaci profese. Studenti dnes natáčejí kdeco a přitom ještě ani nenakoukli profesi pod klobouk. Skoro nic ještě neumí a tak předvádějí neuvěřitelně ploché šarže a vezou se na zrádné vlně náhlé popularity, která vůbec nic neznamená. To, co platilo dřív, prostě mělo svou logiku a tenhle možná přísný postoj rozhodně nevymyslel bolševik; pro kandrdase platil i za první republiky nejen na konzervatoři, stačí si připomenout pár hereckých memoárů a přečíst si, jak se kdo klepal, když takový příkaz porušil, ale většinou si to ani netroufl.
O autorovi| Jana Machalická, redaktorka LN
