Lidovky.cz: Jaká byla vaše motivace připojit se k Lékařům bez hranic?
Přišlo mi to jako zajímavá práce. V roce 1994 mezi gymplem a medicínou jsem byla přes léto v Anglii a tam jsem se dívala na zprávy na BBC, kde běžely zprávy z Rwandy, kde v té době probíhala genocida, a zprávy z tehdejšího uprchlického tábora v Zairu, kam ti lidé utíkali. Občas tam byly i rozhovory s Lékaři bez hranic a tak mě napadlo, že je to zajímavá práce a že když jdu studovat medicínu, tak že bych to mohla zkusit. Ta myšlenka mě neopustila až do té doby, kdy jsem medicínu dokončila, udělala si atestaci a mohla jsem odjet.
Lidovky.cz: Kdy jste poprvé odjela na misi?
Na první misi jsem byla v roce 2004.
Lidovky.cz: V Arménii?
Ano, v Arménii. Pak jsem byla v Keni, poté na Srí Lance a v Jižním Súdánu.
Lidovky.cz: Na Srí Lance ale Lékaři bez hranic již nepůsobí. Z jakého důvodu?
Ten projekt, kde jsem byla, byla polní nemocnice, která sloužila jako referenční nemocnice k táboru, kde žili vysídlení Tamilové. Bylo to po skončení srílanské války, kterou vedla vláda a armáda proti Tamilským tygrům na severu Srí Lanky. Po ukončení války, v době, kdy jsem tam přijela, tak ten tábor obývalo 250 tisíc lidí. V táboře byli lidé drženi v podstatě v detenci, ale postupně se to pak začalo uvolňovat, lidé byli propouštěni a vraceli se domů do svých původních oblastí, a tak byl projekt později ukončen.
Lidovky.cz: Která mise byla pro vás nejobtížnější?
Každá byla úplně jiná, jak kontextem, tak i tím, co jsem tam dělala. Od ambulantních projektů, přes mobilní kliniku, a dva nemocniční projekty. Pro mě osobně byl asi nejtěžší Jižní Súdán. Naše životní podmínky tam byly asi nejhorší, i když ne katastrofální. Byla jsem tam v pozici manažera nemocnice, měla jsem pod sebou 240 lidí a byla tam strašná spousta práce.
Lidovky.cz: Tam jste tedy nepůsobila jako lékařka. Jaká je v tomto oboru vaše specializace?
Mám specializaci z interny a z intenzivní medicíny.
Lidovky.cz: Vzpomenete si na nejobtížnější případ, který jste musela řešit?
Z medicínského pohledu byla obecně nejtěžší Srí Lanka, na nočních službách vždy působil v celé nemocnici jen jeden lékař a mohli nám přivézt naprosto kohokoliv. I pacienty s diagnózami, se kterými se člověk doma nesetká.
Mise v Arménii a Keni
Lidovky.cz: Co přesně bylo náplní vaší práce v Arménii?
Jedna část projektů Lékařů bez hranic se týká opomíjených nemocí, což bývá často tuberkulóza nebo HIV. Tady tento projekt byl v Giumri, což je druhé největší město v Arménii, a byl zaměřen na léčbu HIV, respektive oportunních infekcí (těch, které doprovází jiná onemocnění – pozn. red.) u HIV a sexuálně přenosných chorob. Problém nebyl v tom, že by v Arménii bylo těchto pacientů hodně, ale v tom, že veškerá léčba byla centralizovaná do Jerevanu, jinými slovy byla pro pacienty prakticky nedostupná. Pacienti byli většinou z rizikových skupin, tedy i ze skupin sociálně slabých, takže neměli peníze na to, aby si tam jezdili pro léky. Když měli infekci a bylo jim špatně, tak jet pak dvě hodiny do Jerevanu pro ně také nebylo možné. My jsme se proto snažili léčbu decentralizovat - to se nám také podařilo - a otevřít další ambulance, kde by se provádělo další testování na HIV a léčba oportunních infekcí.
  |
Lidovky.cz: A v Keni?
V Keni jsem byla v roce 2008. V prosinci 2007 tam byly volby, které vyhrál tehdejší prezident Kibaki, opozice je nicméně prohlásila za neplatné a to vedlo k začátku bojů a propuknutí násilí mezi jednotlivými kmeny. To mělo za následek čtvrt milionu vysídlených osob. Náš projekt spočíval v tom, že jsme provozovali mobilní kliniky do táborů, kde tito lidé žili, nebo do vesnic, které v důsledku bojů ztratily přístup k lékařské péči. Stalo se totiž, že tam například přestala fungovat zdravotní střediska, protože se tam personál svým kmenovým původem nehodil, bál se a utekl. Lidé ztratili přístup k lékařské péči také proto, že aby se do zdravotního střediska dostali, tak by museli překročit území znepřáteleného kmene.
Lidovky.cz: Potýkali jste se v této oblasti s nějakými problémy? Ztěžoval vám někdo s ohledem na tamnější situaci práci?
Vůbec ne. Pokud jde o ten konflikt, tak to byl konflikt mezi jednotlivými etniky, takže každému bylo jasné, že my jako mezinárodní organizace s tím nemáme nic společného. Takže jsme nebyli terčem nějakých útoků. Myslím, že jsme byli velmi dobře přijímáni jak populací, protože jiný přístup k lékařské péči lidé neměli, tak i místními autoritami. Sami totiž viděli, že tu situaci nejsou schopni zvládnout.
„Co tady dělám?“
Lidovky.cz: Dostala jste se někdy během misí do situace, kdy jste se chtěla vrátit?
Myslím, že se tam dostane každý. Na misích je opravdu hodně práce, člověk je unavený a pak se stane, že se něco nedaří a dostanete se k tomu, že si řeknete, že to nemá cenu. Vždycky se z toho ale nějak oklepete a vidíte na něčem jiném, na jiném případu, že to cenu má.
Lidovky.cz: Ve které ze zemí, kde jste působila, byl ten pocit nejsilnější?
Nejsilnější byl v Jižním Súdánu, kde jsem vedla nemocnici, měla jsme pod sebou spoustu lidí, s nimiž nebylo vždy jednoduché vyjít, ne vždy byli ochotní k výkonům, které jsme od nich očekávali. To si pak člověk říká, co tady dělám?
Lidovky.cz: Kde pak hledáte motivaci do dalších misí?
Myslím, že tu motivaci hledat nemusím, že mě ta práce baví. Po nějaké době mi vždycky začala chybět.
Lidovky.cz: Plánujete se znovu někam vydat?
Zatím mám malé děti, ale až trochu povyrostou, tak bych ráda, minimálně na nějaké kratší mise.
