Přečetl jsem si článek Postižená společnost a cítil se trapně. Asi jsem sáhl vedle. Po nějakém extremistickém plátku, v němž svérázný ideolog uvolnil stavidla své frustrace ze společnosti, která mu nerozumí. Ó, nikoliv. Skutečně jsem se začetl do Lidových novin. Také autor má své renomé: publicista, politik a údajně i filozof Alexander Tomský.
Nedonošenci pod palbou Pan Tomský tvrdí, že zachraňování nedonošených dětí „neustále zhoršuje celkový zdravotní stav populace“, a také klesá – jak to on sám říká – „průměrná kvalita populace“. Z toho také prý plyne, že „náklady na lékařskou péči musí nezadržitelně růst“. Copak o to, tyto náklady skutečně rostou a porostou dál, ale jejich hlavním tahounem bude především stárnutí, nikoliv „horší“ kvalita populace. Medicína dokáže v 21. století téměř zázraky. Srdce je dnes radost operovat, rakovina přestala být strašákem, průměrné dožití je delší, život zdravých i nemocných určitě kvalitnější. I kdyby ze dne na den přestali lékaři dodržovat Hippokratovu přísahu a na záchranu nedonošených dětí se zcela vykašlali, růst nákladů na zdravotnictví to ani o korunu nezastaví. Jediné, co by se stalo, je, že by byl příslušný balík peněz, který odhaduji tak na půl procenta celkových výdajů na zdravotnictví, přesunut jinam, možná na úplně banální zdravotní problém. Navíc při zachraňování stále menších dětí se lékaři neustále učí a zlepšují. Proto jejich nedonošení pacienti dnes mají mnohem lepší vyhlídky na hezký život než před deseti lety.
Život, nebo živoření Děsivý je pro mě názor Alexandra Tomského, že „život člověka s dětskou mozkovou obrnou, epilepsií, či Downovým syndromem je živoření“. Já mám za to, že život je zázrak a dar. A doufám, že i pro i ateisty. Neumíme ho dát, pouze vzít. Co je a není živoření, cítí asi každý jinak. Naštěstí ale u nás nezuří válka ani hlad. Bezpochyby – žít se zdravotním postižením, nebo pečovat o druhého s tímto osudem, může být i strašlivě obtížné. Může to být až k nežití (jenže i takzvaně zdravému člověku může být někdy až k nežití). Život s postižením, vlastním či někoho blízkého, ale také může znamenat radost z každého nového drobného krůčku, z překonání překážky. Nebo ohromení ze záblesku hlubších prožitků, než je nákup v hypermarketu, kariéra či orgasmus. Také existuje cosi, čemu se v angličtině říká The beauty of difference, krása odlišnosti. No a někdy je to jenom docela obyčejná, řekl bych tichá pohoda ze společného bytí. Jsou to niterné a někdy ani nesdělitelné pocity, zážitky, vteřiny i dlouhá léta. Pro mnoho zvláštních věcí totiž stojí za to žít.
Nevím, kolik lidí právě s diagnózami, které vyjmenovává pan Tomský, skutečně on sám zná. Přinejmenším určitě se někdy potkal s lidmi s epilepsií, ale asi o tom ani nevěděl. Je jich totiž spousta, jsou mezi politiky, byznysmeny, umělci, zkrátka všude. Nevím, zda ví, že lidé s dětskou mozkovou obrnou – i u nás v České republice – jsou absolventy vysokoškolských studií a respektovanými spoluobčany.
A také nevím, zda by se šel podívat na celovečerní film, ve kterém hrají herci s Downovým syndromem (jmenuje se Já taky – Yo, también).
Snad by alespoň mohl navštívit stránky www.downsyndrom.
cz. Vím ale jistě, že tito lidé neživoří, ale žijí.
Stejně jako kdokoliv jiný. Jsou však zranitelní. Snáze než člověk silný a zdravý se mohou ocitnout v sociální tísni. Je psí povinností těch ostatních vytvářet takové prostředí, které je bude chránit. I před pomluvou.
S úctou k životu (každému) Pan Tomský také tvrdí, že „doktoři by neměli aktivně podporovat produkci beznadějných případů“, s dovětkem „jako by nestačil automobilismus“. A upřesňuje, že by zrušil právo na umělé oplodnění a „zakázal by starším ženám bez partnera (singles) rodit děti na útraty společnosti“. To je vskutku podivné sociálnězdravotní inženýrství. Co by tedy lékaři měli dělat? Vyšetřit všechny muže a dát povolení k souloži pouze těm, jejichž spermie se čile pohybují? Zavřít kliniky asistované reprodukce? A kolik let by měly mít ony starší ženy, které jsou vinny tím, že pozbyly partnera (z jakéhokoliv důvodu)? Jistě, debata o etických i finančních aspektech současné technologicky vyspělé medicíny je nezbytná. Lékaři i ekonomové si musejí klást zapeklité otázky. Jejich odpovědi by však měly být vedeny úctou k životu samotnému. K životu každé lidské bytosti! Jako by Alexander Tomský tento imperativ ignoroval. Používá divné výrazy, jako třeba „postižená nedochůdčata“. Je si vědom jejich významu? Asi ano, nazývá-li se filozofem. Patrně nás chce varovat před apokalypsou, když píše: „Jinak nás čeká zoufalý bezbariérový svět, kde bude stále menší počet zdravých lidí rukojmím postižených. Anebo něco ještě horšího.“ Copak horšího nás čeká, autor neuvádí. Mohu si jenom domýšlet, že jde o nějakou bizarní představu. Například že v bezbariérových tramvajích budou lidé s postižením držet zdravé spolucestující v šachu berlemi či slepeckými holemi namířenými rovnou mezi oči. Autor si svým slovníkem zahrává s démony, kteří by měli dál dřímat kdesi hluboko pod nánosem historie. Už starověcí Sparťané házeli „postižená nedochůdčata“ ze skály. Ještě v minulém století nacisté pěstovali eugeniku (cílevědomé šlechtění lidského genofondu) a tím chtěli vytvořit národ bez postižených. Nehodící se škrtněte Možná že Alexander Tomský jenom nešťastně formuluje své myšlenky. Možná že má bolest na duši, s níž se nikdy nesmířil. V důsledku je to ovšem jedno. Pan Tomský totiž sám sebe označuje za politika konzervativce. Svým článkem se dostal až na samý okraj černé díry. Tam, kde se pravicové myšlení mění ve vlastní karikaturu a kde si podává ruku s extrémní podobou svého levicového protipólu. Ani komunisté, ani fašisté nechtěli, aby jim lidé s postižením zacláněli ve výhledu na dokonalý svět. V černé díře se nehodící jednoduše škrtne. Začne se lidmi postiženými či živořícími a pokračuje dál nepřizpůsobivými, nesprávně sexuálně orientovanými, příliš opálenými, málo árijskými…
***
Lékaři i ekonomové si musejí klást zapeklité otázky. Jejich odpovědi by však měly být vedeny úctou k životu samotnému. K životu každé lidské bytosti!
O autorovi| TOMÁŠ CIKRT farmaceut
