Soukromá galerie byla v Černé Hoře označena za román desetiletí, a proto je dobře, že se dostává i k českému čtenáři. Balša Brkovič se narodil v roce 1966 v Titogradu - dnešním hlavním městě Černé Hory Podgorici. Vydal básnické sbírky Koně jedí broskve (1985), Filip barvy stříbra (1991), Mys svaté Marie (1993) a Contrapposto (1998). Dále se věnuje divadelní kritice a rediguje kulturní rubriku deníku Vijesti. Soukromá galerie je jeho románovým debutem.
Mexickou vlnu pro Barthese!
Román skládá deset kapitol-příběhů, které na sebe navazují jen volně a propojuje je autobiografický hrdina přezdívaný Baki. Ten v jedné pasáži říká: „Do zítřka uplyne moře času.“ A tato věta by mohla být mottem celého románu. Postavy se v Soukromé galerii objevují a zase mizí, Baki a jeho kumpáni se tu autem vydávají do jiného města, tu alespoň do hospody popít. Vše v Podgorici se zdá jaksi uvolněné, nikdo se nestresuje prací, lidi tíží jen děsné vedro.
V Bakiho okolí se také pohybují lidé obdivující a citující různé filozofy. Na jednom z večírků tak vzniká i tato humorná situace: „ ,Mexickou vlnu pro Rolanda Barthese! Jako na Estadio Azteca! Vlnu!‘ Nevěřím svým očím, ale vidím Sariče, Cukiče, Rexe, Belu, Gliga a nakonec, když na mě přijde řada, i sebe samotného, jak zvedám ruce na Backovo euforické vyvolávání jména tohoto váženého Francouze.“
Dalším tématem, o němž je v románu zmínka, je jazyk, to znamená černohorština - což je název pro řeč jinde zvanou chorvatština či srbština... Tato urputná a tím dojemnější snaha malého státu nabýt svébytnosti a osobitosti je českému čtenáři povědomá a má s ní soucit.
Soukromá galerie se také dá nazvat románem postmoderním a může připomínat některé prózy, které v českém prostředí vycházely v 90. letech. Román Balši Brkoviče je plný formální rozvolněnosti a zároveň záměrné příběhové přetržitosti. Nicméně, jak říká jedna z postav v Soukromé galerii, „největší podvod postmoderny je v tom, že nás přesvědčuje o svojí neexistenci“.
Definice pojmu „postmoderna“ ale nakonec není při čtení románu Balši Brkoviče tím podstatným. Deset příběhů totiž plasticky zachycuje černohorskou současnost, především podgorickou intelektuální smetánku. A rovněž představuje zdatného autora, který dokázal jakoby mimochodem sestavit román. V něm je mnoho humorných momentů - mezi nejlepší patří příběh Bakiho a jeho bratra, jenž vyrábí nic netušícím zájemcům „staré“ obrazy, které jsou zmiňovány v dílech světové literatury.
Román ale zas není jen samý humor a jižanská bezstarostnost. Za Bakim totiž přijíždí na prázdniny syn Brajan. Při popisu jeho odletu zpět za matkou zatrne: „Cukič zůstává v hale a já vedu syna do průchodu k přistávací ploše, kde s ním zůstanu, dokud ho letuška spolu s třemi dalšími dětmi ,bez doprovodu‘ neodvede do tmy...“
I samotný Baki si v závěru uvědomuje, že jeho život je už příliš dlouho neuspořádaný: „V podstatě ze všeho nejvíc mě znervózňuje ten hnusný, vyčerpávající pocit, že jsem pořád na nějakém začátku.“ Nějak podobně by se dala charakterizovat i četba Soukromé galerie -nicméně v tomto případě by bylo třeba negativní hodnocení zaměnit za kladné.
HODNOCENÍ LN **** Balša Brkovič: Soukromá galerie Přeložil Jan Kravčík Mezera, Praha 2007, 168 stran
