VV propagují „mezigenerační reprodukční zásluhovost“, čímž potěší všechny parazity
Počátkem týdne se v tomto listu ministr financí Miroslav Kalousek prsil: „Dohoda o reformě (penzí) je otázkou jednoho dlouhého víkendového jednání nebo tří večerních jednání.“
Škoda že nemůžeme jako mušky sledovat všechna neveřejná jednání. Protože jestli to Kalousek s Vítem Bártou sfoukne za tři večery, zaslouží si karton toho nejlepšího. Piva, neboť silnější nápoje mu prý lékař zakázal.
Představy ODS a TOP 09 jsou od počátku téměř totožné; plány vypadaly před chystanými volbami na podzim 2009 jako psané přes průklepku. Ale co s těmi véčkaři?
Reforma podle GfK Volební program Věcí veřejných byl v podstatě kompatibilní s plány koaličních partnerů: státní důchod, čtyřprocentní opt-out, připojištění... Ty časy jsou dávno pryč.
Před pár týdny se špičky VV seznámily s doktorem přírodních věd Pavlem Rusým. Absolventem matematicko-fyzikální fakulty, který v první půli devadesátých let zběhl od matematiky k marketingu (do agentury GfK) a který již nějaký čas propaguje svou vlastní důchodovou reformu. A Věci veřejné ze dne na den prozřely a začaly bojovat za úplně jiný model, než s jakým šly na jaře do voleb.
Pětadvacátého listopadu tak véčka s velkou pompou představila novou, revoluční koncepci. Chtějí zavést mezigenerační fond, do nějž bude každý přispívat dle počtu dětí. Respektive: čím více dětí, tím menší (až záporné) odvody z výplaty. Bezdětný by platil osm procent, rodiče jedináčka asi šest, ti od tří dětí už nic.
Šílenství? Ne tak úplně. Dokud je většina starobní penze placena z daní těch mladších, není sama představa o fondu mezigenerační solidarity nesmyslná. Kdyby... Kdyby na ní VV už deset let pracovaly. Kdyby měly zpracované matematické modely. Kdyby nebylo pět minut po dvanácté. Protože bez rychlé důchodové reformy dluhopisový trh neuvěří, že jsme schopni splácet své závazky. Velcí hráči nás mohou hodit přes palubu tak, jako se to stalo Maďarsku či Portugalsku.
A aby se reforma stihla, musí být na jaře definitivní domluva. Návrh véček je nepropočítaný, nikde neozkoušený, a proto tady a teď nerealizovatelný. Véčka přitom potřebují ukázat, jak změkčily asociální model pravicových stran, jak se starají o normální lidi... Takže politika stojí před otázkou: jak nasytit VV, aby reforma zůstala celá?
Víme, že nevíme Část reformy je už dnes zřejmá. Bude se týkat lidí pod čtyřicet. Drtivá většina dnes zlevněného zboží i služeb bude v horní sazbě DPH (a svede se vyčerpávající boj o to, zda zdraží knihy, „sociální bydlení“, nebo i mléko s aspirinem). Věci veřejné předvedou, že jsou nejsociálnější stranou ve vládě, že myslí na potřebné – vzor nebožtík Josef Lux. Ale jak dostat efektivně zvýhodnění rodičů přímo do penzí? Tedy pokud šéf véček bude trvat na tom, co řekl ještě počátkem tohoto týdne: „Považujeme za zásadní zohlednit generační reprodukční zásluhovost.“ Ať děti platí přímo rodičům Jednou z variant je pozapomenutý lidovecký návrh daňových asignací. Lidovci navrhovali, aby pracující „děti“ mohly část svých povinných odvodů poslat přímo na penzijní účet svých rodičů.
Zmírnilo by se riziko žalob k Ústavnímu soudu (všichni by platili stejné sociální pojištění, de facto stejnou daň z příjmu). Bezdětní by se tudíž necítili diskriminováni. A rodiče dobře vychovaných dětí by získali na stará kolena alespoň nějakou finanční satisfakci.
Véčkařský návrh mezigenerační solidarity má jednu podstatnou vadu. Úleva za zplozené dítě by mohla vést k neblahému důsledku: největší bonusy dostanou ti, kteří plodí celoživotní příjemce sociálních dávek. Příživnické rodiny by byly odměňovány nikoli za „produkci plátců pojištění“, ale ze výrobu příjemců sociálních dávek. Až si tohle véčka dopočítají, rychle plán opustí – na podpoře nemakačenků ještě žádná populistická strana body neudělala.
Asignace z penzijního pojištění by tyto potíže odstranila. Všichni platí stejně, pouze ti, kdo nainvestovali čas a peníze do produktivního potomstva, dostanou na penzi přilepšení.
Ten systém má pro technokraty dvě nepřehlédnutelné nevýhody. Jednak znamená další výpadek příjmů státního pojištění, jednak se nedá předem dokonale propočítat, protože nikdy neodhadneme, kolik lidí by si jej zvolilo.
Ale i kdybychom asignovali jedno dvě procenta a kdyby se tak rozhodla polovina výdělečně činné populace pod čtyřicet, jejíž rodiče ještě žijí (mladších se reforma netýká), nešlo by o zas tak fatální výpadek. Nejspíše v řádu jednotek miliard.
Jestli to bude za tři večery upečeno (odvody, úlevy, procenta, výše horní DPH, spodní DPH a včetně výjimek), pak by si Kalousek ten karton ze Strahovského kláštera nebo od belgických trapistů zasloužil.
Za reformu, na kterou čekáme už dvacet let.
***
Vládní kompromis by mohl obsahovat pozapomenutý návrh daňových asignací. „Pracující děti“ nechť mohou poslat část svých povinných odvodů přímo na penzijní účet svých rodičů.
O autorovi| PETR KAMBERSKÝ, redaktor LN e-mail: petr.kambersky@lidovky.cz
