RECENZE
Tajemství výběru titulů, které se objevují v podobě nosičů DVD mezi hromadami levného zboží, je neproniknutelné.
Vedle „dreku“ se tam vyskytují i věci poučné, a pro někoho dokonce úhelné.
Mezi takové zařadil minulý týden kolega Daniel Kaiser ve svém komentáři Stokrát rozbité tabu není tabu (LN, 25. 8.) střihový film (nevím, zda je přesné slovo dokument) Semena nenávisti o K. H. Frankovi. O filmu sice podotýká, že „je silně znehodnocen komunistickou propagandou“, ale „zvědavcům, kteří hledají pochopení toho, proč česko-německé soužití vyústilo do tak špatných konců, napoví víc, než by toho byl schopen nějaký reprezentativní výběr z moderní české publicistiky. A to je hodně smutné vysvědčení.“
To je skutečně hodně smutné. Film, který vznikl v roce 1979 a v jehož titulcích je vypsán celý seznam ideologických pracovišť tehdejšího režimu, se komentátorovi jeví přesvědčivější a výstižnější než celé stohy papírů, které byly o oněch dějích popsány, a to v poměrech přece jen dosti svobodnějších. Devadesátiminutový film, který ani nezastírá, že je filmem propagandistickým, mu je cennější než všechny knihy, články, studie a polemiky autorů, jejichž snaha, erudice a autorita blednou ve srovnání s tímto filmovým veledílem.
Poslední věci Sudet Vysvětlit to lze snad jen starou Leninovou poučkou, že „nejdůležitější je film“, což nemyslel starý cynik jako ocenění významu filmového umění, nýbrž jako konstatování, že na negramotné masy lze nejlépe působit pohyblivými obrázky. Tak ani film propagandisty Drahoslava Holuba (1921-2006), v jehož filmografii nalezneme podobně koncipované střihové filmy o Klementu Gottwaldovi (1986), německém revanšismu Neuróza revanšismu (1987) a o poválečném budovatelském hnutí Tak jsme začínali (1989!), nepostrádá v žádném případě působivost. Je to přirozeně dáno atraktivitou námětu, shromážděním obstojného množství dobového materiálu, profesionální skladbou, kvalitně namluveným komentářem. Předvádí se tu vzestup loketského knihkupce Karla Hermanna Franka, jeho angažmá v sudetoněmeckém rozbíječském hnutí, vrchol jeho kariéry za protektorátu, jeho krvavá role v něm, trest, který ho po válce stihl před československým soudem.
To vše je předváděno - a nemůže to být ani jinak - na pozadí širšího historického panoramatu. V něm, v jeho správně „uchopeném“ výkladu, tkví hlavní smysl a tendence filmu. Dalo by se snad říci, že tento výklad je notoricky známý a v české společnosti zakotvený a stále silně rezonující. Velmi zjednodušeně ho lze popsat jako proces vyloučení nebezpečného a trvale nepřátelského elementu (sudetských Němců) z těla české národní pospolitosti. Ta tím zároveň konečně našla svou identitu v komunistickém zřízení a spojenectví se Sovětským svazem, který garantuje, že se Sudeťáci nevrátí. Je to kombinace základních historických faktů s jejich „eschatologickým“ vyložením: jak došlo k dějinné katastrofě (Němci v pohraničí, odtržení Sudet, okupace) a jaké z toho bylo správné, nutné a konečné vyústění a poučení.
V tom filmu to logicky běží jedno po druhém: čeští Němci se nechtěli smířit se vzestupem českého národa, začalo to násilnou reakcí na Badeniho jazyková nařízení (1898), po níž, jak je ve filmu naznačeno, museli Češi poprvé z pohraničí odejít(!), čímž je vysvětlena těžko vysvětlitelná skutečnost, kde se tolik Němců v Čechách vzalo. Pak přichází nevyužitá příležitost po první světové válce zatočit s buržoazií a sociální nespravedlností, ale jen komunistická strana hájí důsledně internacionální pozice, což vyvrcholí mosteckou stávkou v roce 1932, kdy jde německý a český proletariát ruku v ruce proti buržoazii. Ta využívá národnostního napětí, protože je sobecká a lépe se jí v národnostně rozděleném státě ovládají masy. První republika je líčena jako stát zpola naivní (dal Němcům práva, kterých si nevážili) a zpola připravený ke zradě na vlastním národě (byl ochoten se domluvit a ustoupit). Jen jednou ve filmu zazní jméno T. G. Masaryk: půjde o jeho údajný neutrální výrok ke Konradu Henleinovi, čímž se implicitně naznačí, že i Masaryk v tom měl prsty. Opět jediní principiální zastánci národních zájmů jsou komunisté, kteří jsou zároveň dialekticky internacionalisté. Buržoazie odmítne nabídku Sovětského svazu a pak se zcela bez výhrad zapojí do kolaborace s okupanty (nechutná denunciace Vladimíra Krajiny). Jméno Edvarda Beneše je tu zmíněno zatím jen okrajově. Pochopitelně ve filmu nepadne zmínka o paktu Stalin-Hitler, nenaznačí se ale ani, že i na sudetoněmecké straně existovaly dlouho hlasy Hitlerovi odporující - a nebyli to zdaleka jen komunisté, bez kontextu se zmíní, že v pražské vládě od roku 1926 zasedali němečtí ministři, že existovaly německé státotvorné strany a že stížnosti německé menšiny měly, přinejmenším do doby spiknutí s Hitlerem, také své racionální jádro. Vyústění filmu popravou K. H. Franka je pak logickým koncem sudetoněmecké existence v „českém prostoru“. Se smrtí jejich vůdce z něj po právu fyzicky mizí také oni, sudetští Němci. Samozřejmě ve filmu není stopy po tom, jakým způsobem se to dělo.
Ideologie, jež je ve filmu v souladu s dobovou hantýrkou nazývána „sudetoněmeckou“ a jež je kladena na roveň fašismu a nacismu, byla reálně poražena. Ale ona zasévá stále svá „semena nenávisti“ dál, jak film naznačuje několika aktualizujícími střihy do současnosti Německé spolkové republiky, především poukazem na existenci Sudetoněmeckého landsmanšaftu, který jako univerzální strašák fungoval před třiceti lety, stejně jako funguje dnes.
Film Semena nenávisti je tedy kombinací historických skutečností, které nepopírá ani největší „relativista“ a „bořitel tabu“, jejich zcela otevřené manipulace a několika základních instinktů, z nichž ten nejsilnější je „včerejší strach“. Tak nazval svou pozoruhodnou knihu (vyšla ve dvou vydáních ve Vyšehradu, naposledy roku 2005) o soužití Čechů a Němců publicista Josef Škrábek, který by mohl být započítán do oné sumy autorů, kteří nesahají dílu režimního propagandisty asi ani po paty.
Já ji však milému kolegovi Danielu Kaiserovi pro začátek přesto vřele doporučuji.
***
Semena nenávisti Režie: Drahoslav Holub Námět a scénář: Karel M. Majda a Drahoslav Holub. ČSSR 1979
