Když Nikola Onderová z Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy v Karlovarském kraji jela koncem loňského roku do azylového domu za těhotnou ženou, čekal ji neobvyklý úkol. Zavolala jí totiž sociální pracovnice chebského úřadu pro ochranu dětí s tím, že nastávající maminka se chce potomka po porodu vzdát.
Obě ženy jely za matkou společně. Doufaly, že když jí nabídnou psychickou podporu a další sociální služby před i po porodu, dítě si nechá. To se nepodařilo. Matka byla rozhodnutá a názor nezměnila.
„Proto jsem hned poté kontaktovala chebskou nemocnici, kde se dítě mělo narodit, a nabídla jí naši službu První dotek. Pomáháme matkám. Vysvětlujeme jim i význam kontaktu kůže na kůži, který podporuje touhu pečovat o dítě. Ale pokud hned po porodu dítě odloží, nabízíme osamělým novorozencům nepřetržitou péči v náručí dobrovolných chův,“ říká rodinná a laktační poradkyně Nikola Onderová.
Dobrovolnice neměly zájem
Když nemocnice na spolupráci kývla, Onderová začala shánět vhodné ženy z karlovarského dobrovolnického centra Instand, které by se s ní v porodnici u dítěte střídaly. Jenže narazila. Zájem neměla žádná z tamních dobrovolnic. Její prosbě o pomoc naštěstí vyhověly dula, chůva a pár dalších žen, které mají zkušenosti s malými dětmi. Byly ochotné narychlo podstoupit školení a sepsat smlouvu s dobrovolnickým centrem, což byla podmínka pro vstup na novorozenecké oddělení. Vše stihly včas.
Když se nechtěné dítě narodilo, nezůstalo v porodnici osamocené dlouho. Po několika hodinách přijela první dobrovolnice a pak už bylo novorozeně téměř nepřetržitě v náručí žen, kterému místo matky poskytovaly teplo svého těla i uklidňující pocit bezpečí.
„V porodnici jsme se střídaly a téměř stále chovaly dítě na rukou. Bylo spokojené. Když jsem si potřebovala odskočit na toaletu a odložila je do postýlky, po chvíli začalo plakat. To je v pořádku. Novorozeně tak dává najevo, že mu chybí fyzický kontakt, který potřebuje ze všeho nejvíc,“ líčí Nikola Onderová.
Potvrzuje to i Miroslava Korseltová, náměstkyně pro nelékařská povolání v Nemocnici Cheb. „Pro nás byly cizí chůvy v porodnici naprostou novinkou. Nikde jinde v Česku zatím takové služby nefungují. Sestřičky byly zpočátku nedůvěřivé. Měly strach, že se dítěti může něco stát. Ale protože víme, jak důležitý je pro rozvoj dítěte jeho těsný kontakt s matkou, zvlášť v prvních dnech, byli jsme změně otevření. A nelitujeme,“ říká zdravotnice.
To, co slyšela od sester nebo viděla na vlastní oči, ji utvrdilo v tom, že se rozhodla správně. Dítě bylo téměř stále na hrudi některé z dobrovolnic. „Díky tomu bylo klidné, spokojené, neplakalo. Chůvy se u něj střídaly ve dne v noci téměř týden. Do chvíle, než jsme dítě předali pěstounce,“ popisuje Korseltová.
Začala kojit a dítě si nechala
V chebské porodnici odloží ženy každý rok okolo čtyř až šesti dětí. Když se tak letos rozhodla další matka, nástup dobrovolnic už byl téměř samozřejmý. Ale konec nečekaný.
Ačkoli matka nechtěla dítě po porodu vůbec vidět, aby si k němu nevytvořila citový vztah, druhý den požádala, aby jí ho sestry přivezly ukázat.
„Maminka si dítě přiložila na holou hruď a zkusila je kojit. Protože bylo zvyklé na kontakt s námi, záhy se přisálo k prsu a začalo pít. To přirozeně u obou zvedlo hladiny hormonu oxytocin, který pomáhá navázat mezi matkami a novorozenci silné pouto,“ líčí Nikola Onderová.
Hormony fungovaly. Další den už žena kojila dvakrát. „A pak naše role předčasně skončila. Maminka se totiž rozhodla, že se o dítě postará sama a nechá si je. Lépe to dopadnout nemohlo,“ dodává Onderová.
Radost z toho měla i Renata Bartáková, vedoucí chebského oddělení sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD).
„Vždy se snažíme pomáhat rodinám. Chceme, aby děti byly rodiči hýčkány a nemusely odcházet do náhradní péče. Někdy ale jiná možnost není. Když jsme zjistili, že kraj financuje novou službu, která pomáhá předcházet odkládaní dětí a nabízí péči také opuštěným dětem od nejranějšího věku, velmi jsme to uvítali. Zatím máme dvě zkušenosti a obě dobré,“ říká Renata Bartáková.
I když je služba První dotek teprve v začátcích, budí zájem i v jiných regionech.
„Péče dobrovolných chův o děti odložené v porodnici je úžasná myšlenka. U nás jsme nedávno zrušili zavinovačky a maminkám vysvětlujeme, proč je prospěšné, aby měly děti co nejdéle na hrudi. Každý rok tu ale máme asi pět odložených dětí, které zůstávají samy v postýlkách. Zdravotníci se jim sice věnují, jenže nemají tolik času, kolik děti potřebují. Zkusím zjistit, zda bychom také nemohli získat dobrovolné chůvy,“ říká Ivona Mikulenková, vrchní sestra dětského oddělení v Havířově.
Odborníci: Dítě patří na hruď
Proč má být dítě po porodu co nejvíce na matčině hrudi a ne v postýlce, natož v zavinovačce, vysvětluje už delší dobu českým i slovenským zdravotníkům zakladatelka organizace MAMILA Andrea Poloková.
„Když si matka přivine nahé dítě k hrudi, kůží na kůži, pomáhá to oběma: v navázání vztahu, lehčím začátku kojení i správném vývoji dítěte. Stejně bezpečně jako v děloze se novorozeně cítí jen, když matku cítí, slyší tlukot jejího srdce, může si na ni sáhnout a podle svých potřeb se kdykoli přisát k prsu a napít mateřského mléka,“ říká Poloková.
Zavinovačka podle ní brání tělesnému kontaktu brání. Spánek v ní navíc brzdí fyziologické procesy. „Když je dítě stažené v zavinovačce, dlouho spí a nehlásí se o mléko podle svých potřeb. Po probuzení pije méně, navíc zavinovačka zvyšuje riziko přehřátí i syndromu náhlého úmrtí,“ upozorňuje Poloková.
Informace o významu kontaktu kůže na kůži, ať poporodního bondingu, nebo pozdějšího klokánkování, potvrzuje stále víc porodníků, pediatrů i dalších odborníků.
Patří k nim také psycholog Jakub Onder, vedoucí Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy, která je součástí Sociální služby v Kynšperku nad Ohří a nabízí i službu První dotek. „Kontakt kůže na kůži je po porodu a v šestinedělí pro dítě i matku nenahraditelný. Podporuje uvolňování oxytocinu, který pomáhá navázat citovou vazbu, uklidňuje, ale má i řadu dalších vlivů,“ říká psycholog.
Podle něj odborníci prokázali, že rodiče, kteří měli od raných chvil těsný kontakt s dítětem, měli také lépe vytříbenou schopnost intuitivního rodičovství. Naopak lidé, kteří v raném období dítě separují, si pak častěji stěžují, že mu nerozumí. Například když pláče, nerozeznají, co potřebuje.
„Blízký kontakt s rodičem má velký význam pro celkový tělesný, duševní i neurologický vývoj každého novorozence. Málokdo ví, že vyplavený hormon přímo podporuje růst a zrání mozku dítěte. Tím také ovlivňuje rozvoj jeho emoční a sociální inteligence. Čím dříve to rodiče pochopí a zařídí se podle toho, tím větší je naděje, že mladí lidé budou lépe rozumět sami sobě i druhým a zlepší se pak vztahy v rodinách i celé společnosti,“ dodává Jakub Onder.
