Politici už přišli na to, že dobrovolní hasiči představují silnou voličskou základnu. Proto je před volbami objíždějí a slibují jim podporu či rovnou vozí dary.
Devětadvacetiletý Petr Lorenc bydlí v jihočeských Zdenicích a je zapáleným dobrovolným hasičem. Na tom by nebylo nic divného, kdyby ještě před pěti lety nebydlel v Prachaticích a o hasičích nevěděl zhruba jen to, že o nich kdysi Miloš Forman natočil slavný film Hoří, má panenko. Jenže se přestěhoval z města na vesnici a najednou s vervou jezdí na hasičské soutěže, suší mokré hadice a vůbec si život bez hasičů nedovede představit.
„To víte, než začne soutěž, už jsme někdy na mák. A po soutěži se jde taky do hospody,“ říká. Zároveň ale odmítá, že by členství v dobrovolném hasičském sboru bylo spojeno jen s pitím alkoholu: „Když hasiče poznáte, musíte se k nim dát. Oni tady drží tu vesnici pohromadě.“
A z mladých lidí není zdaleka jediný, komu hasičská uniforma učarovala. „Tady se malí kluci nemohou dočkat, až jim bude patnáct a začnou soutěžit se stříkačkou,“ říká. Kdo by čekal, že moderní doba, která vesnické kluky odvádí z fotbalových plácků a kluzišť k počítačům a jiným druhům zábavy, oslabí i zájem dětí o tuhle činnost, hluboce by se mýlil.
Ačkoliv mnoho populárních filmů a komedií líčí hasiče jako partu pupkatých a věčně opilých strejců, kteří na závěr vesnického bálu rozkradou tombolu, na mladé zájemce o modrou uniformu jako by paradoxně tato hasičská „antireklama“ měla zcela opačný účinek. Děti a mladí lidé se k hasičům doslova hrnou.
Členem nějakého dobrovolného hasičského sdružení je dnes v České republice 340 tisíc lidí, tedy zhruba každý třicátý Čech. Mimo jiné se tak nositelé modrých uniforem dostávají i do hledáčku politiků, kteří se jim v předvolební kampani chtějí co nejvíc zalíbit. Bližší pohled na práci dobrovolných sborů také ukazuje, že i kdyby v Česku už nikdy nehořelo, život na vesnici by se bez hasičů neobešel.
Bereme každého Už sama otázka, jak vypadá český dobrovolný hasič, je přitom velmi složitá. V populárním filmu pro teenagery Rafťáci například reprezentoval hasiče poloslepý muž, který na bále po pěti kořalkách vrhá sekeru do desky s vystrašeným figurantem. I takoví se jistě najdou. Jenže dobrovolný hasič může být stejně tak vysportovaný svalovec, schopný konkurovat i vrcholovým atletům.
Oficiální ženský i mužský rekord v královské disciplíně hasičského sportu, běhu na 100 metrů, dnes například drží dobrovolní hasiči. A rekordní čas běhu - 15,63 sekundy - během kterého musí závodník mimo jiné přeskočit dvoumetrovou bariéru, přeběhnout kladinu a táhnout za sebou hadice, vzbuzuje obdiv. Jenže mezi dobrovolnými hasiči existuje ještě mnoho dalších typů lidí.
„To mi takhle volali z jednoho sboru, nebudu vám říkat z kterého, že se k nim hlásí spousta starých chlapů hodně přes sedmdesát. A na mě: Venco, co s tím máme dělat?“ říká svérázný starosta jihočeské sekce Sdružení dobrovolných hasičů Čech, Moravy a Slezska Václav Žižka. Teprve později se podle něj přišlo na to, proč mají právě důchodci o členství mezi hasiči takový zájem. „Někdo se zkrátka bojí, že až natáhne ráf, přivážou mu příbuzní na nohu věnec buřtů a nechají ho odtáhnout psy někam do kopřiv,“ říká Žižka. Když je ale členem hasičského sboru, hasiči mu obvykle vypraví pohřeb se všemi poctami, které k takovému stavu patří. „Tak jsem jim řek, ať je vezmou. My vlastně vezmeme každého,“ říká Žižka. Pohnutky ke vstupu do sboru dobrovolných hasičů jsou zkrátka různorodé a odpovídá tomu i složení členské základny. V republice fungují tisíce dobrovolných hasičů, kteří stejně jako profesionálové nasazují život při rozsáhlých požárech, povodních a dalších katastrofách. Vedle toho ale může být oficiálním členem dobrovolného hasičského sboru i důchodce, dítě, žena v domácnosti, prostě všichni, kdo platí příspěvky a účastní se hasičských akcí. Mnoho hasičů tedy u požáru nikdy nebylo.
„Hasiči jsou něco jako starostovi vojáci. Ukažte mi dneska na vesnici někoho, kdo půjde na brigádu a bude dělat zadarmo. Jedině hasiči,“ tvrdí Žižka. Na mnoha českých vesnicích tak hasičský sbor představuje jakousi dobrovolnickou organizaci smnohostranným zaměřením. Hasiči organizují soutěže pro děti, opravují kapličky, organizují kulturu i lidové slavnosti.
Budova dobrovolných hasičů v obcích, kde už není žádná hospoda, působí jako místo setkávání místních obyvatel, kteří vlastně nemají kam jít. Bez větší nadsázky se dá říct, že sdružení dobrovolných hasičů dnes na mnoha místech sehrává důležitou socializační roli. O tom, že bez hasičů se život na vesnici neobejde, svědčí mnoho příkladů. A všechny mají jedno společné: pokud má v obci dojít k nějaké zásadní změně nebo rychlé akci, vedle jednání obecního zastupitelstva má rozhodující slovo většinou až schůze hasičů.
V Chmelné u Křemže na úpatí jihočeské hory Kleť takhle jednou seděli hasiči u piva a řešili, za co koupit rolbu pro úpravu místní sjezdovky, zřízené a provozované - kým jiným než sborem dobrovolných hasičů. Pak někdo bouchl do stolu, že jde domů pro peníze. Po něm se zvedl další. A pak zase další. „A když se všichni vrátili, na stole leželo 200 tisíc a druhý den se jelo pro starší rolbu,“ říká chmelenský hasič Josef Šandera. Podobné akce „rychlého nasazení“ přitom nejsou na vesnici žádnou výjimkou.
V Borovanech na Českobudějovicku zase děti zřejmě nemusejí mít strach z toho, že by jim shořelo místní loutkové divadlo. Loutky totiž už třiapadesát let vodí právě dobrovolní hasiči. A to tak úspěšně, že s představeními objíždějí loutkářské festivaly. To ale není zdaleka jejich poslední kulturní počin. „Loni tady ženský založily divadelní soubor, složený jen z členek hasičského sboru. Zajímavý je tím, že i mužské role hrají ženy,“ říká Václav Hanzal, místní hasičský kronikář. Borovanské hasičky tak mimo jiné nastudovaly Dívčí válku či Pravdu o zkáze Titaniku. A na představeních mají plno. „Za komunistů se říkalo, že hasiči jsou nádeníci národního výboru. A to vlastně platí pořád,“ dodává Hanzal. Stavovská čest Fakt, že hasiči jsou dnes na vesnicích jedinými nositeli kultury či společenského života, však zdaleka ještě nedává vyčerpávající odpověď na otázku, proč sbory dobrovolných hasičů přitahují stále nové, a hlavně mladé lidi. A to i poté, co v Česku padl komunismus a dětem i mladým lidem se otevřely zcela nové možnosti zábavy i vyžití. Na mnoha vesnicích už dnes hrají fotbal najatí „internacionálové“ z města, sportovní plácky zarůstají, ale v hasičské zbrojnici je stále plno.
Pokračování na straně 20
Dokončení ze strany 19
„To víte, že jsem měl drobet bobky, jak budou po revoluci hasiči pokračovat,“ říká starosta Žižka. K všeobecnému překvapení ale otevření hranic, počítače a další novodobá lákadla hasiče o nové zájemce do služby nepřipravily. „Hele, my máme dneska v jižních Čechách 180 oddílů mladých hasičů, a to je dokonce víc než za komoušů,“ tvrdí. A oddíly podle něj ve většině případů dnes vedou ti samí lidé jako za socialismu. Zájem dětí a mládeže o členství v dobrovolných hasičských sborech navíc trvale stoupá. A to i přesto, že filmová kultura, která jinak značně ovlivňuje názory „teenagerů“, rozhodně nelíčí hasiče jako neohrožené hrdiny. Právě naopak. Pravdou také zůstává, že průběh řady hasičských soutěží i bálů dává filmům o hasičích za pravdu.
„Bohužel jsou ve většině národa viděni dobrovolní hasiči jako banda notorů, co se při každé soutěži, plese či jiné příležitosti jen zlejou, jak tomu bohužel někdy i bývá,“ postěžoval si jeden z diskutujících na hasičském internetovém portálu Požáry. Příslušníci dobrovolných hasičských sborů jsou pak podle něj vděčným námětem pro podobné filmy jako Rafťáci či Hoří, má panenko. Ani televize se údajně nesnaží ukázat dobrovolné hasiče v lepším světle, a to i přesto, že jejich jednotky zachraňují životy a v mnoha případech odvádějí práci jako profesionálové a místy je plně nahrazují. Co tedy vlastně mladé lidi tak láká mezi hasiče?
Překvapivě se ukazuje, že mediální „antireklama“ má na mladé lidi zcela opačný účinek. „Já nevím, ale tady to nikdo neřeší. Nám jde o zábavu a sport,“ říká dvaatřicetiletý Vítězslav Kůs, překvapivě zdaleka nejstarší člen hasičského družstva ze šumavské vesničky Zdíkovec. Nepopírá, že k hasičům patří i hospoda, ta je však údajně jen součástí zábavy a fenoménu zvaného hasičský sport. Ten je na mnoha vesnicích populárnější než fotbal. „Tady chodí kluci na brigádu, aby si pak mohli společně koupit lepší závodní stříkačku a trénovat,“ tvrdí.
Ve vsi není fotbalové hřiště, k hasičskému sportu ale stačí prakticky jen voda a louka. A i z té louky se mohou závodníci dostat na mistrovství republiky, což by se jim ve vesnickém fotbale asi nepovedlo. O zásahy při skutečných požárech ani tolik nejde. „Kdyby hořelo, máme takové zařazení, že bychom spíš hlídali, aby se nikdo k ohni nepřibližoval,“ říká Kůs.
Další hasiče ale zřejmě přivádějí k dobrovolným sborům i jiné pohnutky. Od tradice, která ve 140leté historii sborů přechází z otce na syna, až k pocitu určité stavovské cti. „U některých lidí určitě hraje svou roli i uniforma, do které se občas oblečou a která možná pro některé přestavuje znak vážnosti,“ říká ředitel profesionálního Hasičského záchranného sboru Jihočeského kraje Lubomír Bureš. Ať už lidé vstupují k dobrovolným hasičům z jakýchkoliv pohnutek, profesionálové si bez jejich pomoci nedovedou zásahy v kraji představit. „Nás profesionálů funguje v jižních Čechách přes 700, z toho maximálně pět set je ale takzvaných mokrých hasičů. A ti sami kraj neuhasí,“ říká Bureš.
Dobrovolné sbory přitom mají v záchranném systému podle stupně svého zařazení různé úkoly od hašení drobných požárů jen ve své obci až k výjezdům daleko za hranice svého okrsku a činnosti na úrovni profesionálů. A svou roli tedy při náboru nových hasičů určitě hrají i prvky hrdinství. Prakticky každý rok položí dva až čtyři dobrovolní hasiči při zásahu život.
Hořící měsíc Vedle záznamů v hasičských kronikách, dokumentujících slavné zásahy při požárech či živelních katastrofách, se však dostávají do povědomí i události, na které by bylo lepší zapomenout. A možná právě kvůli tomu, že se zprávy o nepovedených zásazích, rvačkách na plese nebo shořelé hospodě šíří republikou mnohem rychleji než informace o úspěšných akcích, se dobrovolní hasiči stávají tématem vtipů.
„Tak to víte, vždycky se všechno nepovede,“ říká Václav Žižka. Filmovým výmyslem není podle něj například fakt, že hasiči z jednoho jihočeského sboru jeli v noci hasit měsíc. Se stříkačkou vyjeli v lese na horizont, aby zjistili, že místo ohně na ně svítí úplněk. „Jo, stalo se to. Ale to už je let,“ tvrdí.
Stejně tak jsou v jihočeských hasičských kronikách zaznamenány případy, kdy shořela hospoda, v tu dobu plná hasičů. A hasiči se občas dostanou i do policejních statistik. Velkou publicitu si získal například nedávný případ dobrovolného hasiče, který na hasičském bále v Kolodějích napadl posádku záchranky. Letos v srpnu se zase na Slovensku převrátilo auto opilých českých hasičů, jedoucích ze soutěže. Podobné události se stávají nejen předmětem veřejné diskuse, ale i debaty mezi samotnými hasiči. Stejně jako otázka, zda je vhodné, aby si hasičská družstva na soutěžích dávala jména jako „pivní peruť“ nebo „rychlé pípy“, případně vozila v rámci vybavení svého vozu sud piva.
Do podobného sporu se pustili účastníci loňského setkání hasičských vozů Pyrocar v Přibyslavi. „Stačilo se podívat snad do každého druhého vystavovaného vozu a nebyl problém najít alkohol. Je to vidět i na fotkách, někde dokonce mezi řidičem a velitelem,“ píše jeden z účastníků diskuse na serveru Požáry. Potácející se hasiči, močící v noci u své techniky, nedělají podle něj hasičům dobrou reklamu.
Ačkoliv dobrovolné sbory zachrání stovky životů, pohlíží na ně údajně veřejnost -zbytečně a neoprávněně - jako na soubor opilců. Další účastníci diskuse ale zase tvrdí, že nějaké pivo a kořalka k hasičským soutěžím patří odnepaměti a pověst hasičů tento folklor nijak zvlášť neovlivňuje. „No nevím,“ píše Martin Kavka, který se setkání vozidel v Přibyslavi také zúčastnil. Dodnes mu údajně zní v uších věta, kterou pronesla jeho tchyně, když se dozvěděla, že chlapec její dívky je hasič. „Hasiči? Ty jsou věčně vožralý!“
Ať už ale veřejné mínění na hasiče pohlíží jakkoliv, musí nakonec převažovat pozitivní hodnocení. Jinak by nebylo možné, aby k hasičům stále nastupovali mladí lidé. Svou roli možná hraje i fakt, že povolání profesionálního hasiče podle srpnového průzkumu veřejného mínění představuje vůbec nejdůvěryhodnější profesi ze všech. A když někde vypukne požár, lidé těžko rozeznají, zda hasí profesionálové, či dobrovolníci. Mnozí dobrovolní hasiči tak berou s rezervou i filmy jako Hoří, má panenko.
„Já ten film znám a beru ho spíš jako sondu do společnosti než jako urážku hasičů,“ říká starosta jedné z jednotek dobrovolných hasičů ve Vrchlabí Josef Gotvald. Právě ve vrchlabském kulturním domě totiž Miloš Forman své slavné dílo, ve kterém hasiči nejprve uspořádají obskurní soutěž krásy a pak rozkradou tombolu, natáčel -a role dostali i místní hasiči. Podle Gotvalda ale film zájemce o vstup k hasičskému sboru ve Vrchlabí nijak neodrazoval a neodrazuje. „Byl to prostě film. Víc mi vadí, když nás někdo přirovnává z zahrádkářům nebo včelařům. Protože dobrovolní hasiči skutečně zachraňují životy,“ tvrdí.
Hasiči a politika Pokud se některým hasičům zdá, že si lidé jejich práce málo váží, pak tímhle pocitem rozhodně nemohou trpět během volebních kampaní. Politici totiž brzy přišli na to, že více než tři sta tisíc dobrovolných hasičů představuje voličskou základnu, kterou nelze jen tak obejít. Právě naopak. Kdo z politiků se alespoň jednou neobjeví mezi dobrovolnými hasiči, nepoděkuje jim, něco neslíbí nebo nepřiveze, kope si politický hrob.
„Musíš ale rozlišovat mezi politikem a politikem,“ říká Václav Žižka. Existují podle něj politici, kteří před volbami přijedou na hasičkou soutěž a pak je do dalších voleb už nikdo z hasičů nevidí. „Dají soudek, neříkám, že je to špatně. Dobře, že ho dají. To je ale asi tak všechno,“ tvrdí.
Na druhou stranu podle něj řada politiků na všech úrovních drží nad hasiči jakýsi patronát a snaží se v rámci předvolební kampaně zajistit hasičským jednotkám peníze na opravu zbrojnic, nákup výstroje nebo techniky. I v tomto ohledu se odvíjí jakási politická soutěž. Žižka vzpomíná, jak mu před minulými volbami volal jeden známý politik z celostátní scény, jehož jméno nechce zveřejnit, s tím, že by rád předal hasičům 200 tisíc korun na oblečení. U předání ale musí být všichni okresní velitelé.
„Když se mi ozval v telefonu, nejdřív jsem si myslel, že si ze mě někdo dělá srandu. Ale fakt to byl von,“ říká Žižka. Finanční dary dávají hasičům před volbami i některé politické strany či senátoři. „Je to dobře. Víte, kolik dneska stojí hasičské montérky nebo boty?“ O tom, že by hasiči z politických darů zbohatli, však podle něj nemůže být řeč. Jakmile se blíží volby, snaží se hasiče naklonit všichni kandidáti. „Jsou ale dvě strany, které v tom podle mého názoru už mají nějaký systém,“ říká Žižka.
Volební kampaň se dotýkala hasičů i před současnými krajskými volbami. Premiér Topolánek slíbil už letos v dubnu, že vláda uvolní 300 milionů korun, za které nechá vyrobit pro celkem 33 330 dobrovolných hasičů speciální oděv a ochrannou obuv. A ministr vnitra Ivan Langer krátce před volbami začal objíždět obce a města, aby stihl předat výstroj alespoň prvním sborům. Možná ale šlo pouze o shodu náhod, že předání probíhalo právě během volební kampaně.
„To víte, že to není náhoda. Ta firma, co obleky šila, musela šturmovat, aby to stihla do voleb ušít alespoň pro první sbory. Když jsou volby, u hasičů si přihřívá polívčičku každý,“ říká jeden z dobrovolných hasičů, který se zúčastnil předání výstroje v Českých Budějovicích. Na druhou stranu je podle něj dobře, že hasiči budou mít novou výstroj, na kterou dlouho čekali. Při předání v Českých Budějovicích Ivan Langer nezapomněl zopakovat, co vláda pro hasiče vlastně udělala a jak významný počin to v 140leté historii dobrovolných hasičských sborů vlastně znamená.
„A tak teď se to musí zapít. Máte slivovičku?“ ptal se Langer po skončení slavnostního obřadu v budově Hasičského záchranného sboru Jihočeského kraje. Zřejmě i ministr vnitra se domnívá, že kapka alkoholu k pořádným dobrovolným hasičům prostě patří. Ostatně diskuse o tom, nakolik musí být život dobrovolných hasičů spojen s pobytem v hospodě a jak by měl vypadat ideální hasič, se táhne zřejmě od doby, kdy vznikla v Česku první hasičská zbrojnice.
Když se letos v dubnu v jihomoravském Adamově rozhořel spor o možné odvolání jednoho hasičského velitele, v diskusi na stránkách městského úřadu se objevilo i několik stížností na to, že dobrovolní hasiči údajně často vyjíždějí k zásahům přímo z restaurace. Mezi mnohými diskusními příspěvky se pak objevil i tento příspěvek: „Nedá mi to a musím napsat svůj názor na všechny dobrovolné hasiče. Dovedu si představit, jak jsem zaklíněný v nabouraném autě a čekám na to, až mne z něj vyprostí třeba dobrovolní hasiči. Zkuste se všichni vžít do této situace a asi vám bude jedno, jestli z toho zachránce ucítíte slivovici, rum nebo třeba česnek. Budete rádi -a moc rádi, že je někdo ochotný vás ve svém volném čase zachraňovat, a to i kdyby to byl třeba škaredej, pivem smrdící chlap, který vám lezl za manželkou.“
***
O tom, že bez hasičů se život na vesnici neobejde, svědčí řada příkladů. A všechny mají jedno společné: pokud má v obci dojít k nějaké zásadní změně, vedle jednání obecního zastupitelstva má rozhodující slovo většinou až schůze hasičů. To víte, že jsem měl drobet bobky, jak budou po revoluci hasiči pokračovat. Ale dneska máme v jižních Čechách 180 oddílů mladých hasičů, a to je dokonce víc než za komoušů.
Václav Žižka starosta jihočeské sekce sdružení dobrovolných hasičů
Hoří, má panenko znám. Je to spíš sonda do společnosti než urážka hasičů. Víc mi vadí, když nás někdo přirovnává z zahrádkářům nebo včelařům, protože dobrovolní hasiči skutečně zachraňují životy.
Josef Gotvald starosta jednotky dobrovolných hasičů ve Vrchlabí
Nás profesionálů funguje v jižních Čechách přes 700, z toho maximálně pět set je ale takzvaných mokrých hasičů. A ti sami kraj neuhasí.
Lubomír Bureš ředitel profesionálního HZS Jihočeského kraje
O autorovi| MAREK KERLES, Autor je jihočeský zpravodaj LN
