Jednou z věcí, kterou můžeme na Polácích obdivovat, je, že se starají o to, co se děje za východními hranicemi unie. Iniciativa polského premiéra Donalda Tuska, podle níž by EU měla vedle Unie pro Středomoří mít svoje společenství i pro země na východě, je na místě.
Tak jako má z pohledu Francie k Evropě blízko Tunisko nebo Alžír či Izrael, tak z mnoha pohledů jsou evropskými - nebo téměř evropskými - státy Arménie nebo Gruzie. O Ukrajině či Bělorusku nemluvě.
Zájem na „evropeizaci“ prostoru od Slovenska či Rumunska na východ bychom měli mít i my Češi. Nejen proto, že tímto směrem míří investice největších českých firem. Ale také proto, že na rozdíl do Francouzů či Irů přirozeně chápeme, že Bělorusové a Ukrajinci jsou Evropané a Ázerbájdžánci či Arméni by jimi mohli být.
K tomu, aby se tento a jiné projekty nových zemí EU v unii prosadily, je však třeba, abychom byli důvěryhodnými a spolehlivými členy unie. A ne jen problémy přidělávajícími a dotace polykajícími potížisty, kteří nejsou schopni dodržet ani tak základní závazek jako včasné schválení Lisabonské smlouvy. „Východní unie“ je dobrý projekt. Tuskovi se ale nelze divit, že si vzal k jeho prosazení za partnery Švédy, a ne Čechy.
Čtěte „Tuskova východní...“ str. 7
