Na území jednoho a půl tisíce čtverečních kilometrů na Nové Guineji, v širokém pásu od pobřežních měst Madangu a Lae až po město Tari hluboko ve vnitrozemí, se v několika desítkách jazyků opakuje jedna a táž legenda o dávné době temna.
Tehdy slunce po několik dní nevyšlo a z nebe pršel popílek, až nakonec pokryl celou krajinu. Misionáři, překladatelé bible a antropologové zaznamenali téměř sto variant vyprávění, z nich 56 v dostatečném detailu pro podrobnější analýzu (publikovanou v knize Russella Blonga Čas temnoty v roce 1982).
Geologický průzkum ukázal, že rozšíření legendy se kryje s výskytem vrstvy sopečného popílku zvaného Tibito. Jeho chemické složení prokázalo původ z erupce sopky Long Island (Dlouhý ostrov). Původně vysoký sopečný kužel, jehož vrchol skutečně vyčníval jako ostrůvek z Bismarckova moře, vzal při mohutné explozi za své. Z ostrova zbyl jenom prstýnek země obkružující propadlou kalderu.
Podle radiouhlíkového datování zuhelnatělých zbytků dřeva z lávových proudů došlo k erupci okolo roku 1650. Dobové záznamy o ní neexistují. Evropští i asijští kronikáři tak přehlédli jednu z největších sopečných erupcí posledního tisíciletí, při níž bylo do atmosféry vyvrženo deset krychlových kilometrů horniny, a energie uvolněná explozí byla srovnatelná s pověstnou explozí nedaleké sopky Krakatoa o dvě století později.
Katastrofa, nebo dar z nebes? Výsledky geologického průzkumu a modelování erupce ukazují, že popílek padal jeden až dva dny a na většině zasaženého území ho napadlo okolo deseti centimetrů. Legendy zaznamenaly množství spadu velmi věrně, nejčastěji rovněž do deseti centimetrů, zatímco trvání temnoty, způsobené spadem popílku, mírně přehánějí; nejčastěji uvádějí dva až čtyři dny.
Doba temna je hodnocena jako katastrofa ve všech legendách do vzdálenosti zhruba 150 kilometrů od sopky, zatímco v odlehlejších oblastech na ni vzpomínali v dobrém. Zeměpisné rozložení kladně a záporně hodnotících legend tak dává smysl, neboť v okrajových oblastech spadu už malé množství popílku nezničilo zemědělství, nýbrž naopak podpořilo úrodnost půdy.
Srovnání geologických dat s legendami ukazuje, že nejen událost sama, ale i detaily jejího průběhu byly věrně předávány ústním vyprávěním po celých 350 let. Pouze pět z 56 legend se časem od věrného popisu události výrazně odchýlilo a udávalo trvání spadu dva týdny či více a mocnost popílku až dva metry.
Ústní tradice naopak naprosto selhala v datování události. Legendy uvádějí, že k období temna došlo před jednou až osmi, nejčastěji však třemi generacemi. Tím je exploze situována zcela chybně do období kolem roku 1850. Počítání příliš mnoha generací je při ústním tradování zjevně problematické, a tak se všechny staré zážitky vyprávějí, jako by se staly pradědečkovi.
V evropské civilizaci si události dějinného významu pamatovat nemusíme, neboť kronikáři je pro nás zapíší. A tak dnes celkem spolehlivě víme, že před 350 lety bylo právě po třicetileté válce a Komenský sepisoval Orbis Pictus. Se svou osobní historií byla ovšem průměrná evropská rodina odkázána až donedávna na ústní tradici stejně tak jako lidé na Nové Guineji.
Převzato z dnešního pořadu Meteor Českého rozhlasu, který se vysílá v sobotu po osmé hodině na vlnách ČRo 2 Praha a ČRo Leonardo na adrese www.rozhlas.cz/leonardo.
Text zkrátila redakce LN.
O autorovi| Autor pracuje v Entomologickém ústavu AV ČR a část roku tráví v Papue-Nové Guineji, kde vede terénní vědeckou stanici a zkoumá biodiverzitu hmyzu.
