Dodo je můj smysl života

Bylo ráno 13. března, když u rodinné vily Neffových na pražském Smíchově zazvonili dva kriminalisté. „Robert Neff Novák se přiznal k vraždě vaší dcery Ireny,“ oznámil jeden z nich spisovateli a publicistovi Ondřeji Neffovi. Lakonické sdělení ukončilo více než dvoutýdenní období trýznivé nejistoty, kdy se kolem Irenina manžela Roberta Neffa Nováka stále těsněji stahovala smyčka, kterou si upletl z vlastních lží. Irenin bratr David Neff ale věděl, že se nesmí poddat žalu nad ztrátou sestry. Za Robertem se zabouchly dveře vazební věznice a tím se uzavřela jedna kapitola příběhu. Druhá - s názvem Dominika - se ale teprve začala psát.

„Od prvního dne jsem byl v obavách, že Irenu zavraždil manžel,“ vzpomíná fotograf Mladé fronty Dnes David Neff ve smíchovské kavárně a zamyšleně rozbaluje čokoládové vajíčko, které mu podává téměř dvouletá Dominika skotačící kolem nás.  „Už pomyšlení na to, že sestra je mrtvá, bylo šílené. Ale co víc - znamenalo to, že její dcera Dominika ztratila oba rodiče,“ pokračuje David. Od začátku si ale byl jistý jednou věcí: že se o svou neteř postará on, společně se svojí dlouholetou přítelkyní, rovněž fotografkou Nguyen Phuong Thao.

Obavy o Irenin život měli Neffovi téměř od začátku. Všichni věděli, jak své dítě miluje a že by ho dobrovolně neopustila. Největším rizikem proto bylo, že si policie bude skoro jistá, že došlo k vraždě a že ji spáchal Irenin manžel Robert, ale nepodaří se jí to dokázat. „Do konce života bychom pak žili v blízkosti pravděpodobného vraha a on by vychovával Dominiku,“ popisuje své nejhorší obavy David Neff. Dokud se však vrah nepřiznal, neměl David k dítěti větší práva než coby její strýc. Návštěva policistů s hroznou zprávou tak pro něj byla v určitém slova smyslu vysvobozením.

„Otcem“ bez pravomocí
Fungoval jako stroj. Věděl, že teď je důležité jen jedno: aby byla Dominika, jíž celá rodina přezdívá Dodo, svěřena do jeho péče. Ještě tentýž den se tedy spolu se svým otcem vydal na úřady a získal potřebné razítko. V řeči byrokracie „Předběžné opatření o svěření dítěte třetí osobě“.

„V tu chvíli máte papír na to, že jste to dítě neukradli. Přebíráte veškerou zodpovědnost, ale nemáte žádnou pravomoc za ně rozhodovat,“ popisuje David, co to znamená v praxi. V krátké době proběhl i soud, který Dominiku se souhlasem jejího biologického otce svěřil do péče Davida, kterému Dominika říká Dáda. Na „otcovskou“ roli se sice David nemohl připravovat obvyklých devět měsíců, proměna se ale přesto neudála ze dne na den, jak by se mohlo zdát.

„Tušil jsem, že dřív nebo později spadne klec a já s Dominikou zůstanu sám,“ vzpomíná na první dva týdny po Irenině zmizení. „Roberta zavolali na policii takzvaně podat vysvětlení a já jsem ji musel sám vykoupat, dát jí láhev s mlíčkem a uspat ji. Věděl jsem, že po koupání se musí namazat zadeček. Tak jsem ji položil na přebalovací pult, ale sestra tam měla těch mastiček snad deset... Vzal jsem tedy do ruky první z nich a ona si ukázala na ručičku - jako že tahle je na ručičky. Tak jsem to vzal postupně, a teprve když jsem sáhl na tu poslední, ukázala si na zadeček. Konečně jsem našel tu správnou. Ona pochopila, že se něco děje a že ten, kdo to může vyřešit, jsem jen já a ona,“ říká David a hlas se mu zadrhává.

Irena mě prosila, abych se o Dominiku postaral
Velkou sílu mu v době, kdy se v péči o Dominiku střídal se svým švagrem, dávalo vědomí, že sestra by to tak chtěla. „Irena mě xkrát prosila, abych se o Dominiku postaral, kdyby se cokoli stalo. Chtěla, abych jí slíbil, že udělám všechno pro to, abych ji vychovával já a Thao. Ale i kdyby mi to neřekla, tak je to jasné. Naše rodina vždycky dobře fungovala. To, že Robert přijal naše jméno, nic neznamená. Pravý Neff by se takhle nikdy nechoval,“ říká David a klade přitom důraz na každé slovo.

S vrahem v domě
Jako krutá hříčka osudu se pak zdá být to, že s člověkem, jejž od začátku podezíral z vraždy své sestry, musel v domě strávit téměř tři týdny - dokud se Robert k vraždě nepřiznal. Oběma mužům vyšli jejich zaměstnavatelé vstříc, a tak se o malou Dominiku starali společně. A David se od svého švagra vraha musel naučit, jaké pleny je třeba koupit a jak se připravuje mléko do kojenecké lahve.
„Jako by nás to tehdy paradoxně sbližovalo, protože jsme v tu chvíli měli stejný problém. Ten týden, co se to stalo, byla Thao na návštěvě u rodiny v Hanoji. A my jsme se jako dva chlapi starali o rok a půl staré dítě,“ líčí situaci David. Pokud mu ale záleželo na tom, aby Dominika byla - až se vina prokáže - svěřena do jeho péče, neměl David Neff jinou volbu.

„Kdybychom s ním vyrazili dveře, mohli bychom zmařit vyšetřování. Součástí policejní strategie bylo totiž udržet Roberta v domnění, že ho nikdo nepodezřívá. A navíc bychom mohli přijít o Dominiku. Když žádáte o předběžné opatření o svěření do péče, strašně záleží na tom, kde dítě zrovna je, když se to stane,“ vysvětluje David, proč nechtěl, aby se Robert Neff z domu odstěhoval.

Jak vydržet tak obrovský citový stres? Nejistotu ohledně toho, co se stalo se sestrou, pochybnosti o bezúhonnosti jejího manžela a zároveň snahu neobviňovat ho, dokud nejsou jednoznačné důkazy nebo dokud se k činu nepřizná?

„Strašně jsem se na všechno soustředil. Když se ocitnete v takové krizi, fungujete jako stroj,“ říká lakonicky David. Jeho slova potvrzují i psychologové. Pokud není člověk už před takovou událostí psychicky labilní, často se nezhroutí, ale naopak se nastartuje k výkonu. Je to jeden z možných způsobů sebeobrany organismu zatíženého stresem.

Dominika tíhne více k než k biologickému otci k Davidovi
Zoufalství nepropadl díky jasné motivaci - neztratit Dominiku. Soustředil se jen na dvě věci - naučit se o ni starat a spolupracovat s policií.  Na otázku, které období od zmizení jeho sestry bylo nejtěžší, kroutí David Neff hlavou. „To se vůbec nedá říct. Já pořád jedu dál, takže jsem ještě neměl čas se z toho zhroutit. Zjistil jsem, že Dominika ke mně tíhne daleko víc než k Robertovi a vyhledává ve mně zázemí. To mě naplňovalo optimismem a nadějí, že to bude fungovat. Dodo se stala mým smyslem života,“ říká David, jehož životu dala péče o dítě nový rozměr. Sám totiž vlastní děti v nejbližší době neplánoval. „Zjistil jsem, že sloučit můj životní styl s dítětem nejen jde, ale že mi to dává obrovský pocit štěstí,“ dodává fotograf.

Jedním z nejtěžších úkolů, které na Davida a jeho přítelkyni Thao čekaly, bylo vysvětlit tehdy rok a půl starému dítěti, kde je maminka.
„Neuměla se ještě zeptat celou větou, a tak jen pokrčila ramínky, obrátila ruce dlaněmi vzhůru a řekla tázavým hlasem: ,Máma?‘ “ vypráví David a znovu se mu láme hlas. Nemohl si dovolit žádnou chybu, a proto se hned na začátku spojil s odborníky. V Dětském krizovém centru mu dali jasnou instrukci: za žádnou cenu dítěti nelhat. „Rozhodně jí tu informaci nevnucujeme, ale když se zeptá, říkáme, že maminka není. Že je v nebíčku a že už nepřijde,“ tiše říká David, když Dominika odejde v náručí Thao, která si ji přišla do kavárny vyzvednout.

Podobným způsobem se v dnešní době postupuje například i u adopcí. Zatímco dříve bylo běžné, že dítěti nikdo neřekl, že jeho biologickými rodiči byli jiní lidé než ti, kteří ho vychovávali, a děti tak byly často vystaveny následnému šoku z odhalení pravdy, dnes jsou psychologové zajedno. Dítě musí pravdu znát od začátku. Slovům, jako je smrt nebo vražda, sice ještě nerozumí, ale postupně se s nimi sžívá. Když jsou schopny jejich význam pochopit, už pro ně skutečnost není překvapením.

„Dívce bych už v tomto věku řekl, že maminka nepřijde a že požádala právě Davida a Thao, aby ji měli stejně rádi jako ona,“ navrhuje postup psycholog Václav Mertin z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. „Pak je však třeba se k té otázce vracet, a jak bude Dominika dospívat, musí se jí pomaličku a postupně nabízet pravda složitější a komplexnější. Dnes ještě nemusí padnout slovo umřela, ale za čas by padnout mělo. Lhát bychom neměli, ale pravda má - alespoň slovně - mnohem více podob. Maminka mohla být zavražděna, ale také můžeme říct, že nežije. Postupně bude možné stejným způsobem se vypořádat i s tatínkem,“ radí odborník na dětskou psychiku.


David a Thao si musejí připravit scénář odpovědí i pro situaci, kdyby dítěti někdo řekl něco nevhodného. A připraveni musejí být i na to, že dívka se brzy začne ptát sofistikovaněji a bude žádat odpovědi.
„Vím to. Psychologové tvrdí, že u adoptovaných dětí to probíhá tak, že to dítě si vlastně časem adoptuje rodiče samo. Proto je prý pravděpodobné, že mně a Thao jednou začne sama od sebe říkat táto a mámo. Do ničeho ji ale nenutíme,“ přemítá David nahlas.
Na dobu, až pobere rozum, Dominice schovává výstřižky z novin a časopisů z těch těžkých dnů. Chce jí je předat, až bude dospělá. Anebo pokud bude hrozit, že se vrah její matky vrátí z vězení, a ona bude natolik vyzrálá, aby si z archivu sama mohla udělat obrázek o tom, jak se vše odehrálo. „Nechci, aby na ni Robert zkoušel ty svoje metody a lhaní. Aby ji zkoušel získat na svou stranu a vykládal jí svoji verzi příběhu,“ říká David s obavami v hlase. Zatím totiž nemá jistotu, že podle tohoto scénáře se nikdy nebude hrát.

Táta? Dáda!
„Ač to zní absurdně, pokud otec dítěte zavraždí jeho matku, není to v naší zemi dostatečným důkazem toho, že je špatným otcem. Dominika před ním tedy není automaticky ochráněna,“ vysvětluje David.  A navíc i psychologové bijí na poplach. Dominika, jíž budou v červenci dva roky, zatím působí jako zcela normální dítě. Je ale velmi pravděpodobné, že s přibývajícím věkem a rozumem budou přibývat i problémy a otázky. A rozhodně není v zájmu dítěte, aby došlo k dvojímu výkladu toho, co se stalo. Proto odborníci varují i před případným vlivem vrahových rodičů, kteří se o vnučku začali zajímat.

Tento týden proběhl soud, který Davida Neffa stanovil Dominičiným poručníkem. Znamená to, že může svou neteř úředně zastupovat - například ji přihlásit do školky, což dosud nemohl. I k tomuto kroku byl paradoxně nutný souhlas jejího biologického otce Roberta, který se zachoval vstřícně a žádosti vyhověl.

O tom, kdo bude hrát skutečnou roli otce a matky v Dominičině životě, si ale nakonec rozhodne ona sama.  „Když jsem s ní tuhle jel autem, zase udělala to svoje gesto,“ vzpomíná David alias Dáda a poprvé za dlouhé dvě hodiny rozhovoru se usmívá. „Pokrčila ramena a zeptala se jakoby sama sebe: ,Táta?‘ Pak se najednou podívala na mě a velmi rozhodně řekla: ,Dáda, Dáda.‘ “ Je jen otázkou času, kdy se k tátovi Dádovi přidá i máma Thao.