Otec a syn. Radoslav a Ondřej Brzobohatí o tom, proč se doma raději než o politice baví o divadle a ženských, ale i o tom, proč chápou selhání Jarka Nohavici.
* LN Co jste si, pane Brzobohatý, řekl, když jste měl Ondru poprvé v náručí jako miminko?
Syn: To mě taky zajímá, povídej... Otec: Já jsem čerstvě narozená děcka vždycky považoval za takové malé opičky. Ale když se narodil Ondra, pamatuji si, jak jsem ho nesl Hance ukázat a řekl jí, podívej se, jaké máme krásné dítě. Syn: Ale hlavně jsi nezmínil to základní. Prý jsem měl hrozně dlouhé prsty a ty jsi řekl, že ze mě bude buď výborný muzikant, nebo vynikající zloděj.
* LN A co z toho se naplnilo?
Otec: Obojí.
* LN Co kradete?
Syn: Cokoli, melodie, nápady a tak... (směje se)
* LN Jak je možné, že má Ondra jedno oko zelenomodré a druhé hnědé?
Otec: To je u geniálních lidí normální. (směje se) Syn: Skromné vysvětlení...
* LN Má tuhle anomálii ještě někdo jiný z vaší rodiny?
Syn: Ne, jenom já. Otec: Vzniklo to tak, že než se Ondra narodil, tak jsme se s Hankou hádali, jaké má mít oči, jestli hnědé, nebo modré. A dopadlo to takhle.
* LN Syna jste vedl k hudbě, od pěti let hrál na housle potom na piáno. Nikdy jste nechtěl, aby byl hercem. Hercem teď sice je, ale je hlavně hudebníkem, který hraje na piáno, zpívá a skládá hudbu v kapele Bůhví a vašem divadle. Co to s vámi dělá, když vidíte, že váš syn nahrál CD, jezdí na turné a je úspěšný?
Otec: Nic.
* LN Žádná otcovská pýcha?
Otec: Je teprve na začátku. S mojí ženou Hankou jsme mu vždycky zdůrazňovali, že první úspěch neznamená nic. Může to člověka na chvíli zblbnout, ale myslím, že Ondra má v sobě jistou pokoru a nezblbnul. I když už má pár vynikajících (odmlčí se), no spíš dobrých věcí za sebou. Syn: V tomhle je táta vždycky velmi vtipný. Když se mi povede něco hodně dobrého a já se ho ptám, jaké to bylo, už cítím v tom hlase, že je sice hrdý, ale nechce mi to dát najevo. Takže řekne: Stálo to za prd.
* LN Jaký byl Ondra během puberty? Potřeboval usměrnit?
Otec: Ne. On snad ani pubertu neměl, poněvadž se věnoval natolik muzice, že neměl na blbosti čas.
* LN Jenže já si vybavuji, že Martin Hrubý z kapely Bůhví o něm řekl, že je to rozjívené ucho, které pořád balí holky.
Syn: To bylo v době, kdy mi bylo nějakých devatenáct a to jsem opravdu hodně hýřil energií a vtipem. Dneska už se mnou hormony tak nehážou.
* LN Byl jste na nějakém jeho koncertě?
Otec: Byl jsem na několika. Po večerech moc času nemám, ale několik věcí jsem viděl a vždycky jsem mu řekl svůj názor.
Pokračování na straně 14
Dokončení ze strany 13
* LN A ten byl?
Syn: No přece: stálo to za prd! Otec: Víte, já nechci, aby se z něj stal nafoukanec. Vždycky si vzpomenu na to, jak jsem sám měl takové krátké okamžiky, kdy jsem si myslel, že jsem mistr světa a choval jsem se jako blb.
* LN Jak se to projevovalo?
Otec: Prostě jsme třeba po představení seděli s kolegy herci v hospodě a já se choval tak, že muselo být vždycky po mém, že co řeknu já, musí být pravda. Syn: To je zajímavé, to mám taky. Otec: Nejvíc mě to drželo v době, kdy se v televizi vysílal Martin Eden. I když jsem měl za sebou už asi patnáct filmů, ten Martin byl zlom. Dokonce mě lidi na ulici oslovovali Martine... Kamarádi mě ale tvrdě usměrnili a já si uvědomil, že to, že mě lidi na ulici poznávají, je úplně normální, že to patří k branži. Nic víc a nic míň.
* LN Bavíte se doma o politice?
Otec: Ne. Je to děs. Syn: My se většinou s tátou bavíme o zásadních anebo zajímavých věcech, a ani jedno z toho politika není.
* LN O čem se tedy bavíte, když říkáte, že o zajímavých o zásadních věcech...
Syn: O muzice, hudbě, o ženských, o životě. A o literatuře. O té fakt hodně. Říkáme si svoje dojmy z knížek, co jsme četli a pro mě je to strašně zajímavé, protože táta má na spoustu věcí jiný názor než já nebo moji vrstevníci. Poučenější. Přece jen toho víc prožil. Proto s ním strašně rád diskutuji.
* LN Ve svých pětasedmdesáti za sebou máte 300 divadelních a 400 televizních inscenací, víc než 100 filmů, tři manželství, tři děti - dceru Radanu z prvního manželství, Ondru ze třetího a vychoval jste i vyženěnou Rolu. Považujete to za dobrou životní bilanci?
Otec: Já bych řekl, že to je strašný! Syn: Podívejte se, jak se mu to tady všude podepsalo. (ukazuje na otcovy vrásky) Otec: Na některé věci si skoro nepamatuji, protože toho bylo tolik... Šel jsem z role do role na divadle, v televizi, ve filmu, v rozhlase i v dabingu. Desítky let jsem spal jenom tři, čtyři hodiny, abych to všechno stíhal. Nehonil jsem se tak kvůli penězům, zas tak velké peníze za to nebyly, ale poněvadž mě práce bavila.
* LN Ale byla doba, kdy jste nehrál. Nesměl jste.
Syn: Aspoň ses vyspal. Otec: Nevyspal! Já měl kapelu a hráli jsme po hospodách. Byly to krásné doby.
* LN Takže na období zákazu nevzpomínáte s hořkostí?
Otec: Ale kdepak. I když k tomu komunisti přispěli, rozhodl jsem se k tomu vlastně já sám. Syn: Mně připadá tahle tátova filozofie úžasná - proč bych se měl na nějaký idioty zlobit? Žít se zlobou je hrozný.
* LN Jaký máte názor na to, co rozpoutal písničkář Hutka svou písní Udavač z Těšína o Jaromíru Nohavicovi?
Otec: Je to hnus. Syn: Mně to přijde od Hutky udavačský. On vlastně napsal píseň sám o sobě. Nevím, jestli je v tom nějaký komplex, mindrák nebo co... Otec: Já si myslím, že to jsou mindráky. Syn: Já znám skoro celou Nohavicovu tvorbu a ta kauza mi připadá směšná. Ať už něco řekl, nebo neřekl. Ta doba byla krutá vůči všem a moc velký prostor pro nějaké hrdinství nebo lidství nebyl. Teď, s odstupem času, je každý generál. Když je po bitvě.
* LN Souhlasíte s tím, co říká Ondra? Máte pro Nohavicu pochopení?
Otec: Naprosto. Já se nemohu vytahovat, že jsem byl hrdina, když jsem jim řekl ne. Já nemůžu druhé lidi soudit podle sebe. Byl jsem tak vychovaný, na žádné hrdinství jsem si nehrál. A že někdo ten tlak, který na něho byl vyvíjen, neustál? Udal někoho, zabil někoho, poslal někoho do žaláře? Ne. Někde se mírně složil. To se přece může stát každému člověku. Já nemám rád to hrabání v minulosti. Přece se nebudu celý život užírat nenávistí. To musí být strašný život. I o tom jsme hráli v Rodácích. Syn: A je to filozofie i Řeka Zorby, kterého táta hrál v Karlíně. Celé to je vlastně o „člověčině“. Každý umí někoho odsoudit, ale pochopit, odpustit, to je umění.
* LN Řek Zorba musela být role, kde se vám tatínek asi hodně líbil -zpíval, tančil...
Syn: Miloval jsem i Františka z Rodáků, ale Zorba byl jedinečný. Zbožňoval jsem ho. Bylo mi v té době čtrnáct a zrovna jsem dělal zkoušky na konzervatoř. Učil jsem se s tátou text, korepetoval jsem mu. Všechno kolem Řeka Zorby bylo velmi emočně vypjaté. Táta měl zrovna po těžké operaci, kdy mu dali titanovou endoprotézu. Jenže on juchal, Valach jeden, a ona mu ta endoprotéza vypadla. Začal strašně řvát bolestí a já zase řval na doktory a sestřičky, ať ho, proboha, zachrání. Všichni kolem něho začali běhat jako v nemocnici Chicago Hope. Byl úplně bílý a tekl z něj pot. Pořád říkal, ať jsem u něj. Držel jsem ho za ruku, byl to pro mě hrozný zážitek. A vlastně ani ne dva měsíce po tom zkoušel Řeka Zorbu, kde se pořád tančí. Každý pohyb jsem s ním prožíval. Premiéru jsem protrpěl se zaťatými zuby, jak jsem se bál, že se mu něco stane.
* LN Říká se, že zkušenost je nepřenosná, že děti si musejí samy „nabít hubu“, aby se příště vyhnuly průšvihu. Je to u vás stejné?
Otec: Jsou jisté věci, které si mladý člověk musí prožít sám, i když mu rodič stokrát říká, že to dělat nemá. Možná to zní zvláštně, ale Ondra nikdy neudělal nějaký fatální průšvih, který by ohrozil naši rodinu. Nehledě na to, že ten náš vztah je takový hodně intenzivní, budoval se během těch tisíců hodin, co jsme spolu trávili při muzice. Tehdy se vytvořilo pouto, které se nedá přetrhnout. Ondra má právo mně říct absolutně všechno, včetně nepříjemností, které se stanou v životě nebo na jevišti.
* LN Takže vám může i on po představení říct, že to stálo za prd?
Otec: Ano.
* LN A řekl to někdy?
Otec: No, taky. Syn: Ale nikdy jsem to neřekl jenom proto, abych si nějak „pomastil“ svoje ego. Vždycky jsem to myslel dobře.
* LN Jste tak tolerantní, protože se vám Ondra narodil v padesáti?
Otec: Asi ano. V těch padesáti už má člověk jiný pohled na život, dokonce se mu líbí i ty malé opičky...
* LN Jak byste popsal vztah vašich rodičů?
Syn: Je takový temperamentní... Maminka je díky své neskutečné energii hnací motor celé rodiny a i díky ní tady táta v plné síle sedí a funguje. Myslím, že vedle ženské, která by ho jenom obdivovala nebo by mu na všechno přikyvovala, by hrozně rychle zchřadnul. Je mu pětasedmdesát, a vůbec na to nevypadá. Jsem si naprosto jist, že jejich manželství je v tomhle hrozně výjimečné, a proto taky rozumím tomu, proč spolu jsou a že spolu vydrželi už pětadvacet let. V téhle branži je to výjimka.
* LN Máte v rodině nějaké rituály?
Otec: Ano. Na dovolenou jezdíme odděleně. Chlapi s chlapama a holky s holkama.
* LN A proč to tak máte?
Otec: Kvůli psům. Vždycky se o ně musí někdo postarat. Syn: My se vymlouváme na psy, ale je to hlavně o tom, že o dovolené chceme dělat to, co nás baví. To znamená, že třeba nebudeme chodit po krámech.
* LN A jak vypadá taková chlapská dovolená u Brzobohatých?
Otec: Nádherně. S Ondrou se vždycky domluvíme. Syn: Je to fantastická záležitost plná odpočinku a klidu. Otec: Byli jsme spolu v Chorvatsku, Tunisu, ale většinou jezdíme do Řecka na Rhodos. Tam je krásně. Je tam taková nádherná ulice... Syn: (skočí do řeči) Aha, už je to tady... (směje se a paroduje otce). ...je tam taková nádherná ulice, kde se v kašně myl Hippokrates... Oblíbená historka mého otce. Viď tati. Otec: Ano. Myl se tam Hippokrates a to já, znalec historie, moc dobře vím. Jenže teď tu uličku celou přeměnili v turistickou atrakci, a to je strašný.
* LN Co budete dělat za deset let? Budete ještě oba hrát v nekonečném seriálu Ulice?
Otec: Já už zcela určitě ne. Syn: Já předpokládám, že Ulici už taky točit nebudu. Vůbec neřeším, co bude, spíš žiju tím, co je, a pro tu chvíli se snažím dělat maximum. Budoucnost nechávám osudu nebo náhodě, protože vím, že v životě náhody hrajou neskutečně velkou roli. Třeba v tom, koho poznáte, kdy ho poznáte... Je to strašně nevyzpytatelný... Otec: A v tom je život nádhernej.
