Lidi si teď přejí hodně štěstí. Ale jak vypadá pořádné štěstí? Třeba když pes zachrání člověka z ledu. To se přihodilo už dávno: starý pan advokát Holub šel na vycházku s erdelteriéřicí Amikou za město k rybníku. A nevím, jak se to přihodilo, že se pan doktor propadl do ledu, a už vůbec si nedovedu představit, jak ho Amika vytáhla nebo přivolala pomoc. Ale stalo se to.
To je holá zpráva, ale ještě ne příběh: ten může být veselý (o tom, jak si Amika chvíli myslela, že je to nějaká nová hra), nebo dojemný (o okamžiku, kdy se setkaly dva pohledy, člověka a psa), poučný (člověče, nelez na led) nebo denuncující (pes nebyl zachránce, ale viník!).
Fakta si zkrátka často upravujeme podle svých úmyslů - a klameme se, že je to skutečnost. Při systematicky tupeném smyslu pro realitu se pak může snadno stát, že se národ žijící v mírném podnebí rok co rok upřímně diví, že v zimě je zima a v létě je teplo. Vzrůstá v něm nevole ke všemu, co člověku stojí v dráze, co nesplňuje jeho představy. Představy ale nejsou skutečnost: skutečné je jenom to, co se dotkne něčího srdce a co v něm zůstane.
Právě tak se asi dotkly spisovatelky A. S. Byattové příběhy o ledu a zmrznutí. V románu Posedlost i esejích z knihy On Histories and Stories ukázala, jak se obraz člověka zamrzlého (či zaskleného) stále v písemnictví vrací a jak je účinný. Nejznámější je asi Sněhurka ve skleněné rakvi. Něco podobného asi znázorňují i malby Francise Bacona s lidmi sedícími v jakýchsi skleněných boxech. Připomínají nám, že zamrznutí je jedna z posledních situací, z níž si ani sebesoběstačnější jedinec nepomůže sám. Rozmrazit ho může jen někdo druhý - polibkem jako princ Sněhurku, anebo vyprávěním - a to nemusí být jen pohádka. I románů o zamrzlých existencích je spousta - z nedávno vydaných třeba Mládí J. M. Coetzeeho, Mráz Thomase Bernharda nebo Růže z masa Jana Wolkerse. Proč ale mrznoucího potěší právě příběhy o mrznoucích? Na to odpovídá W. B. Yeats: „Naplňuje nás dokonalým štěstím, když všemu, co máme uvnitř, odpovídá něco, co je vně.“
Dokonalým štěstím mě v tomto novém roce naplnila kniha Cena skutečnosti, kterou časopis Host přibalil ke svému poslednímu číslu jako dárek. Štěstím nejen proto, jak se knížka jmenuje a že ji napsal Jakub Deml, ani jen proto, že bonusem literárního časopisu je kupodivu literatura. (V panující bonusové praxi totiž původní produkt a dárek zpravidla nesouvisejí: paní si jde koupit telefon a obdrží hrací karty fosforeskují ve tmě, pán si koupí noviny a místo sólokapra dostane kurz španělštiny nebo rychlokurz ohřívání nudlí a není daleko den, kdy si půjdeme koupit sekačku kvůli přibalenému Hledání ztraceného času.) Potěšila mě i proto, že mluví o skutečných věcech a odděluje je od neskutečných: „Říkejte si co chcete, ale skutečnost vládne. Namlouvejte si, jak dovedete, a čím jste vzdělanější, tím lépe dovedete - jenom skutečnost rozhoduje. Proč padají trůny? Protože nohy těchto křesel rozežral červotoč neskutečnosti. Proč zanikla firma? Protože byla infirma.“
Nepevností, nestabilitou a chladnou tvrdostí se neskutečnost podobá ledu. Třeba ledu, kterým jsme se obrnili proti bolesti z těžko přijatelné skutečnosti -ale nechtěně i proti druhým. Dějí se přece daleko závažnější věci, než že mrzne: někdy lidé padají do ledu, tonou a nikdo je nevytáhne. Dobrá knížka zlou realitu nezmění, od toho tu není. Stačí, že skutečnost vidí, rozpozná její cenu a ušetří nás přitom bonusů neskutečnosti. Už tím nás vyprošťuje z ledu, podobně jako dobrý přítel. A naplňuje nás (doufám, že i vás!) dokonalým štěstím.
***
Jenom skutečnost rozhoduje. Proč padají trůny? Protože nohy těchto křesel rozežral červotoč neskutečnosti.
O autorovi| Daniela Iwashita, redaktorka Orientace
