130 let

Dokonalost omamná i nudná

Česko

Divadelní úterý – Mnichovský Kafkův Proces, miniatury a transformace

Fascinující výtvarné řešení a jedinečně vystavěná koncepce, do níž všechny nápady a metafory zapadají na milimetr přesně. Ovšem také řada hluchých míst, která s divákem nekomunikují – doslova ukázkový l´art pour l´art. Takový je Kriegenburgův Proces z Kammerspiele, který v neděli večer otevřel festival německého divadla.

Andreas Kriegenburg je režisérem, který až vypjatě dbá na celistvost a všestrannou propracovanost svých inscenací. Bez přehánění lze říct, že vytváří umělecké dílo jako syntézu všech druhů umění a jeho gesamtkunstwerk je skutečně perfektní. Výtvarné řešení, herectví, pohyb, hudba, zvuky se prolínají v promyšlené kompozici. Tak tomu bylo před dvěma lety ve Třech sestrách, na které festival německého divadla uspořádal „výjezd“ do Mnichova a kde také bylo dobře vidět, že Kriegenburg má až fanatické uctívače. Jak již bylo řečeno, jeho styl má ale svoje úskalí, především se zahlcuje vlastní dokonalostí a divák se jednoduše řečeno může chvílemi i dost nudit.

Ojedinělá scénografie – svět měnící se v šikmou plochu Kriegenburg vyznává žánr grotesky a tak je tomu i u Procesu – i ten uchopil jako groteskní klauniádu ve výrazné stylizaci. Základem inscenace je scénografie – naprosto ojedinělý nápad, od něhož se vše další odvíjí. Scénu tvoří obrovský ovál vytvářející dojem, že je udělán z hrubého betonu – v něm jako ve velkém trychtýři je umístěna točna a tento kruh se různě otvírá, natáčí, překlápí. Je to svět, který se mění v šikmou plochu, po níž zmnožený hlavní hrdina klouže, zoufale se zachycuje či úpěnlivě drží. Otáčející se kruh způsobuje závrať, i přes pevné držení z něj lze vypadnout jako do propasti a vždy je třeba se o místo na něm tahat, strkat, rvát. Na tom kruhu je ve svislé poloze doslova „zavěšen“ byt a kancelář Josefa K., což je mimořádný efekt, který poskytuje množství významů.

Zásadní pohybová stylizace jde ruku v ruce s líčením, účesy a kostýmy. Ve stylu němých expresionistických filmů mají všechny postavy silně obtažené oči, účesy ve stylu 20. let – ulíznutá mikáda s patkou a knírek. Osazenstvo tvoří muži a ženy, ale všichni jsou si podobní, všichni jsou k zbláznění stejní, je to homogenní hmota – vyšetřovatelé i několikanásobně zmnožený Josef K. Jejich jednání, to je vlastně nekonečný sled mrazivě vyznívajících klaunských výstupů, ale zároveň je to výpověď i o vnitřním sváru hrdiny vrženého do nelidského absurdního soukolí.

Kriegenburgova inscenace má především dar vyvolávat nepříjemně frustrující a depresivní pocity, i když ne vždy lze rozumět jejímu složitému předivu. Stálé zmnožování postav a dialogů je náročné, ale především tkví problém v lineárnosti dramatizace – recitují se dlouhé pasáže románu jako monology, zatímco na jevišti probíhá jakási jejich sofistikovaná ilustrace. Je to divadelnost určitého druhu, kterou nemusí každý přijmout, a to i přesto, že pohybové metafory a obrazy, které takto vznikají, jsou chvílemi úžasné – tato takřka akrobatická čísla mají neobyčejnou sílu výrazu sama o sobě.

Vypreparovaná perfekce klade nároky na diváka První půlka inscenace, která trvá kolem dvou hodin, ale rozhodně klade velké nároky na divákovu pozornost, některé pasáže působí prázdně a přes všechnu perfekci nedokážou vtáhnout, vytváří dojem až vypreparované dokonalosti. Matoucí je i stálé přeskupování postav. Kriegenburg ve své dramatizaci text románu redukoval, ale v zásadě zachoval jeho strukturu. Především klade důraz na zmechanizovanost světa, a tudíž se záměrně vzdal jakékoliv psychologizace, postavy se pohybují v nadsazené poloze, hranice mezi snem, realitou a vizí se prolíná, jedno se doslova zaklesává do druhého.

Sevřenější a celkově naléhavější je druhá polovina. Šestice Josefů K. nejdřív po kruhu klouže a marně se přeskupuje, pak se na něm v embryonální poloze zavěsí, zatímco se dál „roztáčí“ absurdita soudního projednávání jejich údajné viny. Také dojde i na dialogy a rázem je vidět, jak je toto dramatické napětí potřebné. V závěru pak přízračně postava hlavního hrdiny jako ukřižovaná oběť rychle rotuje na kruhu.

Artistní Kriegenburgova inscenace na jedné straně téměř omamuje svou vycizelovanou formou a rozhodně se nedá říct, že by neposkytla výpověď a nedokázala diváka konfrontovat s ďábelskou absurditou, která ničí lidské konání. Na straně druhé my v Čechách Kafku vnímáme přece jenom jinak – už dávno sedává v našich kuchyních a je pro nás tak živý a šťavnatý jako sama absurdita, s níž máme léta neocenitelné praktické zkušenosti.

Franz Kafka: Proces

Režie a scéna: Andreas Kriegenburg Kostýmy: Andrea Schraad Světla: Björn Gerum Kammerspiele Mnichov, Pražský divadelní festival německého jazyka – Divadlo na Vinohradech, 1. 11. 2009

Autor: