Jedním z nich je Oliver Sacks, který Cicoriův případ uvádí v knize Musicophilia -Příběhy o vlivu hudby na lidský mozek, která dva roky po vzniku vychází nyní u nás (vydal Dybbuk, přeložila Dana Balatková). Z jeho mnoha dřívějších knih je nejpopulárnější Muž, který si pletl manželku s kloboukem: stejnojmennou operu, kterou podle Sackse napsal Michael Nyman, uvedlo i pražské Národní divadlo. Sacks stojí i za námětem filmu Čas probuzení s Robertem De Nirem a Robinem Williamsem.
V knize se Sacks nezabývá jen radikální muzikoterapií a záchvaty, při nichž lidé slyší hudbu (často je pak po léta trápí otázka, zda je zasáhla skladba kdysi zaslechnutá či jejich vlastní). Lehkým stylem popisuje moderní fenomén, ze kterého si utahoval už Mark Twain: tvrdošíjné a chytlavé melodie či úryvky písní, které naši hudební představivost můžou opanovat lehce, ale i k zbláznění - viz případ muže, který se deset dnů nonstop nemohl zbavit Sinatrovy Love and Marriage, znělky seriálu Ženatý se závazky. Teorii o tom, že určité rezonance nás činí vůči některým nápěvům bezbrannější, Sacks jen naťukne: vlastně není moc hluboký, zůstává u popisu, ale spojuje případy a vlastní zkušenost do neotřelých souvislostí. Přítomnou éru popisuje slovy: „Polovina z nás je se sluchátky na uších zabraná do celodenních koncertů a prakticky si nevšímá okolí - a těm ostatním hraje v barech, restauracích, obchodech a tělocvičnách nonstop hudba ohlušující intenzity, které není vyhnutí.“ Takové stanovisko, byť s pravdivým jádrem, se zdá přehnané, to už má spíš medicínský expert právo popsat všudypřítomné džingly a upoutávky takto: „... poutavé popěvky mohou být jen nevinnou reklamou na zubní pastu, ale z neurologického pohledu jsou zcela zničující.“
„Americky“ srozumitelný Sacks by možná občas nemusel být tak rozvláčný. Ale chtěl-li svoje téma dostat mezi široký okruh kultivovaných laiků, pak se mu to povedlo dost se ctí. Mimo jiné i proto, že popisuje extrémní míru jevů, které zná leckterý hudební adept a amatér. Když malý chlapec mluvil se svou učitelkou klavíru o „tom modrém“ úseku skladby, překvapeně zjistil, že ne všichni lidé na světě vnímají stupnici D dur jako modrou. Vzhledem k tomu, že mu jeho synestézii nikdo nevytloukal z hlavy, vyrostl z něj renomovaný postminimalistický skladatel Michael Torke, který dnes píše skladby jako Extatická oranžová. Švýcarská profesionální hudebnice zase diktovala výzkumníkům své asociace s intervaly mezi tóny: malá tercie - slanost, velká tercie -sladkost, kvarta - „posekaná tráva“, zvětšená kvarta - „zhnuseníŽ, kvinta - čistá voda, malá sexta - smetana, velká sexta - nízkotučná smetana...
Sebrané případy Musicophilie, to prazvláštní muzikální panoptikum, mají v sobě nakonec povzbuzující zprávu. Naznačují, že je především na každém osobně, zda nečekané dispozice a proměny, kterými může hudba křísnout o mozek, bude brát jako kletbu nebo jako obdarování. Zvuk přichází zvenčí, ale je jen na nás, jaké místo mu určíme ve svém životě. Čili jak říká jeden z halucinujících o slyšených hlasech: „Brzy jsem samozřejmě rozpoznal, že jsem to já.“
***
Tvrdý prožitek
Sedmapadesátiletý lékař Tony Cicoria v sobě objevil skladatelské vlohy poté, co přežil zásah bleskem a klinickou smrt
