Objevil také spis o Janu Palachovi. Nejdřív trochu váhal, protože se už nechtěl zabývat „zátěžovými“ tématy, která ho provázejí celý život. Ale najednou se v nich octl zpátky. Rozhodl se, že se znovu musí vyrovnat s jarem 1968 a s následnou sovětskou okupací. Také s tím, že jeho generace, to znamená generace tehdejších dvacetiletých, se musela smířit s životem v podmínkách totalitního státu. Všichni byli konfrontováni se sebevraždami Jana Palacha a Jana Zajíce, každý se k nim musel postavit po svém. Někdo se na ně snažil zapomenout, někdo se naopak stal otevřeným oponentem normalizačního režimu. Jiří Sozanský se rozhodl, že nikdy k němu neudělá žádný vstřícný krok, a taky ho nikdy neudělal. V současnosti hledá prostředky, aby svůj postoj co nejpřesněji vyjádřil. Na výstavě jsou kromě sochy ještě textové koláže složené z fragmentů dokumentů StB, které se zabývají náhrobkem Jana Palacha, jeho vytvořením i likvidací. Jde o spis obsahující 900 stránek, ve kterém se nacházejí důležité informace souvisejícími s fotografiemi, s nimiž se na výstavě setkáváme.
Sozanský použil úvodní text zakládání svazku, druhý text zaznamenává komunikaci mezi tehdejším primátorem Prahy a úřadem, jenž se obrací na ministerstvo vnitra. Jsou tam dokumenty o tom, jak začínají vyšetřovat Olbrama Zoubka (autora pomníku) a jak navrhují, jakým způsobem případ řešit. Na další koláži je informace „práskače“ (Pramen), kde je zmínka o instalaci bronzové desky na Vinohradských hřbitovech, a pak doklad o likvidaci náhrobku a převezení náhrobní desky do skladu (26. 11. 1970). Poslední koláž obsahuje text Jiřího Sozanského, ve kterém vysvětluje, proč a kdy se tématem začal zabývat.
