Vylodili se ve Vladivostoku a pokračovali, jak jen to šlo, či nešlo zhruba směrem od Kamčatky do Kirgizie. V celku tato cesta nebyla nikdy dokončená a i produkty z ní, tedy filmy a literární cestopisy, zůstaly jen torzem. To nyní vychází zkompletované a mnoha bonusy doplněné na dvou discích DVD.
Vedle 180 minut filmových dokumentů je jeho nezbytnou textovou součástí tzv. Zvláštní zpráva č. 4, kterou H+Z sepsali po svém návratu a předali, snad dokonce osobně, Leonidu Iljiči Brežněvovi. Ten si s ní nejspíš – jak to říct slušně? – vycpal boty. Druhá část výpravy, která měla obsáhnout evropskou část Sovětského svazu, se již nikdy neuskutečnila. Přišlo pražské jaro 1968, pak sovětská okupace, normalizace a Hanzelka a Zikmund se stali asi jedinými cestovateli na světě, kteří nikam nesměli cestovat. Jejich dílo bylo kompletně staženo z knihoven a zamlčováno, jejich filmové dokumenty se už nikdy nepromítaly.
Po listopadu 1989 pak bylo jaksi pozdě: cestování se proměnilo, exotika už nebyla takovou exotikou a konkrétně na Sovětském svazu, respektive na tom, co z něj zbylo, bylo nejzajímavější, co se v něm děje nyní a jak se bude dále vyvíjet, než nějaké obrázky z let tak dávno minulých.
Svět, který zanikl Docenit je můžeme možná až dnes, když už je zase všechno jinak. Po skoro čtyřiceti letech se oněch dvacet dokumentů, které z cesty po sovětském Dálném východu, Sibiři a Střední Asii v gottwaldovských ateliérech H+Z sestříhali, může jevit jako jedinečný obrazový materiál, ve kterém byl zobrazen svět, který pravděpodobně v této podobě zanikl – stejně jako zanikla adjektiva sovětský a gottwaldovský.
Je to na jedné straně svět stále ještě ambiciózního komunismu, který přešel z tvrdě stalinistické fáze do přece jen poněkud lidštější mezietapy chruščovovské. To „zcivilnění“ sovětské reality je patrné především na dílech z ruských měst Dálného východu, Vladivostoku, Norilska, Petropavlovska... V komentáři se opakuje, že jde snad o první záběry, které v těchto místech mohl natočit cizinec. Že to jsou místa, která už nechtějí být jen „městy vojáky“, ale že tu žijí také lidé, kteří třeba chodí na procházky a rádi nakupují... a následují záběry do výkladu, kde jsou překvapivě boty. Jiné oblasti, kterými H+Z projížděli, nabízely svět stále ještě hluboce zaostalý, primitivní, civilizací jen minimálně dotčený: díly z Pamíru, Ťan-šanu a Zaalajského pohoří... Tam se ani nemluví o tom, že ti lidé jsou „občany Sovětského svazu“. Dějiny, často tyranské, jdou kolem nich, ale hory, ovčí stáda a oni sami jsou věční.
Je zamlčování pravdy lež?
A pak je to ještě svědectví tehdy ještě upřímně citového vztahu k zemi, která za pár let tu naši zalehne, čímž upřímnost vztahu skončí. H+Z chtějí v dokumentech Sovětský svaz lepší, než jaký ve skutečnosti je a než ho i oni sami vidí. V tu chvíli o něm ještě nelžou, ale ani nemluví pravdu. Ukazují to, co je na něm nepochybně fascinovalo: nesmírnost jeho rozlohy, přírodní krásy, nevyčerpatelnost zdrojů, ze kterých si kdo chce bere, co chce, a nikomu – kromě dvěma českým inženýrům – to není divné.
Přitom H+Z nejsou ani trochu naivní a nejsou to ani propagandisté. Jsou to lidé, kteří stále věří, že tady se odehrává budoucnost lidstva, jen se ten začátek jaksi nedaří. Musí mu pomoci. Vrací se a píší pro Brežněva tajnou zprávu, jak Sovětský svaz, „teoreticky“ nejpokrokovější zemi na světě, pohnout vpřed. Iluze, že právě na tohle tam čekají, je zcela utopická.
To však v těch filmech není. Tušit to za nimi ale nepochybně lze.
***
Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund v Sovětském svazu (1963–1964) Vydal na DVD KF, a. s., a Filmexport Home video, 2011
