Ten, kdo nezná jižní Moravu a při slově vesnice se mu vybaví nějaká ta obec ve středních Čechách, zažije při návštěvě Dolních Bojanovic kulturní šok. V této třítisícové vesnici poblíž Hodonína, které dominuje barokní kostel svatého Václava z první poloviny 18. století, pociťuje návštěvník na každém kroku něco, co většině českých obcí schází: smysl pro řád, neokázalý blahobyt, sounáležitost obyvatel s místem, kde žijí.
Většina občanů Dolních Bojanovic bydlí v patrových řadových domcích, výstřelky podnikatelského baroka se tu nepěstují. Soutěží-li bojanovičtí sousedé v něčem, pak je to úpravnost předzahrádek. Objevit zanedbaný dům či zanedbanou předzahrádku by vyžadovalo značné úsilí. Kvalitou veřejného prostoru se Dolní Bojanovice mohou směle měřit s rekonstruovanými centry měst. Chodníky jsou tu vydlážděné, trávníky pečlivě sestříhané, orientaci usnadňují ukazatele s názvy ulic. Náves nehyzdí šedivá budova Jednoty ze 70. let, ale najdeme tu Obecní dům s restaurací, kde se dá i ve všední den lacině poobědvat jídlo téměř domácích parametrů, a vkusnou novostavbu penzionu.
Na rozdíl od neznabožských Čech, kde jsou kostely mimo mše uzamčeny, je dolnobojanovický kostel volně přístupný. Místní hřbitov není někde v polích, ale přímo uprostřed vesnice mezi kostelem a školou. Vesnice mrtvých je zmenšeninou vesnice živých. Náhrobky jsou vyrovnány v řadách jako dolnobojanovické domy, žádný se nevymyká velikostí ani honosností. Na celém hřbitově nenajdeme jediný neudržovaný hrob a pro pohodlí truchlících a návštěvníků jsou u vchodu k dispozici volně přístupné a bezvadně čisté toalety.
Dolní Bojanovice se mohou chlubit také jedním historickým primátem. V květnu 1948, kdy komunisté zorganizovali první pseudovolby s „jednotnou kandidátkou“ Národní fronty, volil v Dolních Bojanovicích rekordní počet lidí bílým lístkem - 67 procent. O dva roky dříve dostala lidová strana v této vesnici bezmála 82 procent hlasů, komunisté, v celostátním měřítku vítězní, jen 12 procent. Vnucuje se zcela ahistorická otázka: kdyby v roce 1946 volila celá země jako Dolní Bojanovice, vypadal by dnes náš venkov jako tato obec?
Rezistence Bojanovických se neomezila na volební místnost. V obci působila skupina mladíků, kteří se snažili místním komunistům znepříjemňovat život: funkcionářům trávili psy, podstrkovali polínka se střelným prachem do dříví, psali hesla na zdi, přerušili přívod proudu do kina v době promítání sovětského filmu. K této partě se později přidal jistý Jaroslav Vetejška z Hodonína, který zběhl z vojny, odešel za hranice a zde byl naverbován francouzskou tajnou službou a pověřen organizováním protikomunistického odboje na Hodonínsku. Když Vetejška v přestřelce usmrtil příslušníka StB, pochytala politická policie členy skupiny. Vyšetřovatelé vyrobili skupinu Vetejška a spol., za jejíhož ideového vůdce prohlásili dolnobojanovického faráře Jaromíra Pořízka, který o věci neměl potuchy. V monstrprocesu v březnu 1950 byl Vetejška odsouzen k smrti a později popraven, dva další členové skupiny včetně jedné těhotné ženy dostali doživotí a zbylých jedenáct obžalovaných dohromady 180 a půl roku vězení.
Událost dnes v Dolních Bojanovicích připomíná jen lakonická deska „na věčnou památku pana faráře Jaromíra Pořízka a všech politických vězňů padesátých let“ na místní faře. Na internetových stránkách obce ani farnosti není o věci ani slovo. Ve snaze zapomenout neblahou minulosti se Bojanovičtí od zbytku republiky zas tolik neodlišují.
Kdyby v roce 1946 volila celá země jako Dolní Bojanovice, vypadal by dnes náš venkov jako tato obec?
O autorovi| Petr Zídek, redaktor Orientace
