Ad LN 17. 5.: Propadliště Jany Machalické
Souhlasím s paní Machalickou, že divadlo či výtvarné umění nevznikají jako když „Baťa seká cvičky“. A mohu ji ujistit, že stejné to je například u managementu, advokacie či atomové fyziky. To však neznamená, že by z tohoto důvodu měli mít ti, kteří tato povolání vykonávají, automatický nárok na jakékoli dotace. V případě, že se jim v branži nebude dařit, nezbude jim zkrátka nic jiného, než se poohlédnout po něčem jiném. A nevidím důvod, proč by herci měli být výjimkou.
Co je tak skandálního na tom, že by si umělec měl být schopen sám na sebe vydělat, mi rovněž uniká. Autorku mohu ujistit, že budu mnohem raději, pokud si můj oblíbený herec odskočí do nějaké té Růžové zahrady či si střihne roli v nějakém tom „škváru“, než když ho musím sponzorovat, aby se on mohl věnovat tomu pravému „umění“. A nemusíte mít obavu, že by se na ten škvár nechodilo. Na ten se bude chodit vždycky – označme to za jednu z mála jistot, které v kultuře máme.
Akdyž už jsme u té síly osobnosti – lidí, kteří si stojí za svým i přesto, že to pro ně představuje ekonomické nevýhody, si pochopitelně vážím. Zároveň ale nechápu, proč bych to měla financovat ze své kapsy. Víte, ono se totiž celkem lehce „tvrdošíjně stojí na svém“, když vám to někdo jiný zadotuje.
Eliška Kadlecová, Praha
Na Kocandě
Ad LN 16. 5.: Kocajdank aneb jak je to?
Je až téměř s podivem, že se nyní probírá, co znamená výraz „kocajdank“. Je přeci již dlouho známo, že jde o převzetí z onoho německého „Gott sei Dank“ – „Díky Bohu“. Snad by se ale hodilo ještě doplnit, že ono staré označení některých zájezdních hostinců „na Kocandě“ má stejný základ, neboť právě ono „kocajdank“ bylo výrazem ulehčení, že dlouhá cesta je již u konce a lidé i potahy si mohou odpočinout. František Švejda, Znojmo
Mladé skladatele obdivuji i lituji
Ad LN 22. 5.: Pražští umělci vyhlásili kvůli rozdělování grantů Týden neklidu
Nedávno si někdo – v průběhu této diskuse – pochvaloval hudebníky, jak jsou skromní, jak se umějí postarat sami o sebe, jak nekřičí a nenatahují ruku. Inu, jak kdo. Až se v nějaké vzdálené budoucnosti bude nějaký muzikolog podivovat nad nebývalým kvantitativním i kvalitativním rozkvětem české komorní hudby ve 20. a 21. století, bude mít k dispozici jedno možné vysvětlení: skladatel tzv. vážné hudby, který se dá do komponování symfonie, kantáty, opery, oratoria – prostě skladby s poněkud větším obsazením než je počet 3, 4, 8 hráčů, je nenapravitelný idealista nebo milionář nebo má vlivné známé a kamarády atd. Vydává se totiž v reálné nebezpečí, že svůj výtvor nikdy neuslyší. Samozřejmě jsou i výjimky. Skladatel, který se dožije vysokého věku, je všeobecně uznáván atd. má reálnou naději, že mu nějaký orchestr jeho skladbu provede – za všeobecného nezájmu odborné kritiky a širšího okruhu posluchačů, než toho, který tvoří zavilí vyznavači soudobé hudby. Možná, že za to provedení dostane i nějaké peníze – přežívá ovšem rozšířený omyl, že skladatel dostane horentní sumu za to, že skladbu napíše. Bejvávalo – za bolševika a jenom v případě tvůrců státostraně oddaných. Nyní nedostane ani korunu, dokud mu dílo někdo neprovede a neodvede OSA příslušný obolus. Dokonce i komorním skladbám se pořadatelé brání. Dílo je totiž chráněno a zpoplatňováno jen 70 let po smrti autorově – takže kvartet, chce-li se na „trhu“ prosadit, hraje nejraději Mozarta, Beethovena, Bacha, Dvořáka atd. Zaplaťpánbu za tu krásnou muziku, ale mladý skladatel, který svou skladbu neslyší, musí být buď géniem typu Beethovenova či Smetanova nebo mít bohatou zvukovou představivost.
Učím na prestižní umělecké škole, která každoročně přijímá desítky nových studentů – i potenciálních skladatelů. Těm se obdivuji a trochu je lituji. Dokud jsou ve škole, tak jim to kamarádi zahrají – poté se živí různě a nastupují svízelnou cestu, či spíše honbu za „prvním provedením“, které bývá často poslední. Každoročně jsou pořádány festivaly jako třeba Dny soudobé hudby, pořady Umělecké besedy, Přítomnosti, Ateliéru atd. Přál bych vám zažít to napětí, s jakým se shánějí peníze, přemlouvají hudebníci, aby dílo zahráli na dvě zkoušky za pár šupů – obvykle jsou hodní a vyhoví. Na rozdíl od institucí, rozdělujících tu směšnou částku, poskytnutou na tu část kultury, které se říká, myslím, „živé umění“ nebo tak nějak. Prozatím živé.
Milan Jíra, Praha
Ještě že jsou ve vedení policie i rozumí lidé
Ad LN 17. 5.: Další tendr má nalézt lovce pirátů
Policie potřebuje rychlá auta. Na reprezentaci, někdy snad na stíhání zločinců. I když, ve Ferrari či Lamborghini jezdí Krejčířové a Pitrové a ty přece policie, asi ani ne o vlastní vůli, ale nonšalantně pouští. Zaplať pán bůh, že ve vedení policie jsou lidé rozumní a snad natolik, že nepodlehnou ani novinovým titulkům a nezačnou „lovit piráty“. Pokuste se představit si, kolik životů bylo možná zachráněno tím, že policie rychlá Mondea používá pro doprovody papalášů a nesvěřila je policejním pirátům, aby kvůli pár tisícovkám vybrané pokuty pořádali honičky, na které se dobře dívá v akčních filmech, ale asi málokdo z nás by se do ni chtěl na dálnici připlést. Proto ještě jednou, dík policii, že vystačí s Fabiemi, že si uvědomuje, že životy jsou cennější, než pár nevybraných tisícovek.
Josef Veverka, veverkajo@seznam.cz
Dopisy jsou redakčně kráceny. Své příspěvky posílejte do rubriky Názory na adresu LN, Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5 - Smíchov nebo e-mailem na adresu dopisy@lidovky.cz Nezkrácené znění dopisů a další ohlasy čtěte na www.lidovky.cz/dopisy
