Ad LN 13. 8.: Pionýři Opencard si připlatí
Magistrát se rozhodl vnutit zatím pramálo využívanou kartu Pražana za každou cenu. Jak si jinak vysvětlit podmínění získání ročního předplatného na MHD právě účastí na tomto doposud zcela pochybném projektu. Už jen současné zmatky kolem vydávání a údajných slev svědčí o totální nepřipravenosti. Jako daňového poplatníka mě především zajímají náklady kolem této záležitosti a zejména dopady pro Dopravní podnik. To se Pražané tak lehce za příslib jakýchsi bonusů vzdají svobody pohybu a nechají si případně monitorovat každý nástup do metra? Žasnu. Stejně tak nad rozhodnutím uzavřít na rok a půl výstup z metra na Národní kvůli výstavbě kanceláří a obchodního centra. Další obludné monstrum je opravdu jediné řešení situace kolem tamních opilců a narkomanů? Neméně smutným případem jsou tance kolem Masarykova nádraží. Proč se tedy vrhly miliardy na nové železniční tratě u Vítkova, aby se v horizontu pár let všechno předělávalo? Jen žasnu a nahlas doufám, že to Pražané ODS dají najevo alespoň tam, kde mají možnost volit do Senátu.
Antonín Hudec, Praha
Legenda Čáslavská
Ad LN 15. 8.: Ženská jako Čáslavská
Ke komentáři Zbyňka Petráčka dodávám: Loni v srpnu jsme byli na celosvětovém esperantském kongresu. Při jedné příležitosti v obchodě na naši odpověď, že jsme z Československa, reagovala vedoucí slovy: „Ča, čla čača...“ a začala poskakovat a mávat rukama. Pochopili jsme: Čáslavská! – „Ou, yes, OK“. Ve druhém případě recepční: „Khalel Čhapfek.“ Není co dodat. Ing. Viktor Dvořák, CSc., dvorakovi.mb@volny.cz
Kocábova a vládní diskriminace
Ad LN 13. 8.: Krátkozraká stipendia
Martin Weiss má věcně v kritice úlev na školném pro vybrané obory naprostou pravdu, mýlí se však v tom, že by se jednalo o úlet, se kterým Michael Kocáb přichází bez jakéhokoli kontextu. Podobné opatření je navrhováno i v připravované Bílé knize terciárního vzdělávání, kde se předpokládá, že stát bude přispívat na splátky odloženého školného ve vybraných oborech veřejného sektoru. Rozdíl je v tom, že Kocáb by svými úlevami poskytoval nepřímou podporu podnikatelům (například stomatologickým ordinacím nebo firmám zaměstnávající inženýry), aby mohli platit méně kompetitivní mzdy, než jaké by stačily pro plnou úhradu splátek školného. Vládní Bílá kniha takto obchází skutečnost nízkých platů učitelů nebo zdravotníků, kde stát namísto přímého zafinancování jejich zvýšení poskytne selektivní zlepšení úhradou splátek školného. Oba tyto přístupy jsou ve své podstatě diskriminační, protože uvažují s tím, že tato pomoc nepřijde všem zaměstnancům, ale jen čerstvým absolventům tuzemských veřejných vysokých škol (ve schématu z Bílé knihy si učitel, který nastoupí po absolvování americké vysoké školy, své splátky na školném platil v plné míře, zatímco absolvent české pedagogické fakulty by měl tuzemské školné hrazené státem). Vycházejí z představy, že získávané vysokoškolské vzdělání je vázáno na konkrétní profese podobně jako třeba učební obor.
Ekonomicky nedávají smysl, protože řešený problém, pokud vůbec existuje, leží především v nízké mzdové úrovni pracovníků, kterým by úlevy na školném měly být poskytovány. V Bílou knihou navrhovaném schématu odloženého splácení školného by navíc studentům poskytovaly motivaci odrazující studenty od dřívějšího splacení školného, takže by deformovaly zpětné vazby, se kterými Bílá kniha ve svých návrzích na zavádění školného počítá – pokud by na to stát nevěnoval dodatečné prostředky do fondu školného, mírně by delší dobou splácení plné výše školného mohly znevýhodňovat vysoké školy, na kterých se tyto obory studují.
Jiří Zlatuška, senátor, emeritní rektor Masarykovy univerzity
Násilí je jen jedno
Ad LN 15. 8.: Jinak než silou to Rusko neumí
Prali jste se někdy jako děti? Mezi sourozenci? Ve škole? Jestli ne, nevíte o poučení, které ze rvaček plyne, jestli ano, víte moc dobře, že vyhrává vždycky ten silnější, případně úskočnější. Je možné přednést spor rodičovské či učitelské autoritě, ten silnější a nespravedlivý může být pokárán, ale boule a modřiny má ten slabší. On každý ten násilník má svůj motiv k činu, ať už chvály- či zatraceníhodný a ten slabší jej chtě nechtě nakonec musí respektovat.
Odehrává se to už mezi dětmi, dospělými, jedinci i skupinami. Opravdový malér ale nastává, střetávajíli se takhle celé národy, země, kontinenty a ten malér spočívá zejména v historickém hodnocení násilných skutků. Proč jeden vojevůdce, císař, hlava státu je za násilné jatky někdy a někde oslavován a jiný a jinde zatracován? Proč jásáme nad důkazy římských okupantů na našem území? Proč si přehráváme bitvu u Slavkova? U Hradce? Proč vyznamáváme vrahy, kteří vraždí pod jednou záminkou, jako hrdiny a jiné vrahy s pohnutkami, které nám připadají nízké, tvrdě trestáme? Všichni mají jeden společný výsledek: mrtvé bližní. Dokud máme tak rozdílný, tak vskutku dvojí metr na posuzování násilí vpravo či vlevo, neměli bychom se k násilí vůbec vyjadřovat. Měli bychom si vzít za své přesvědčení, že násilí je jen jedno a odsuzovat je, ať je v jakékoliv podobě, míře či v čase.
J. V. Pospíšilová-Šteflová, Valtice
***
Dopisy jsou redakčně kráceny. Své příspěvky posílejte do rubriky Názory na adresu LN, Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5 - Smíchov nebo e-mailem na adresu dopisy@lidovky.cz Nezkrácené znění dopisů a další ohlasy čtěte na www.lidovky.cz/dopisy
