Ad LN 24. 4.: Pravda a láska? Pozor! Pravda není jen jedna
Žádal jsem nedávno v této rubrice vysvětlení a dostalo se mi ho. Zastával jsem se dvou slov: pravda a láska. Pan Miloš Veselský mi odpověděl, že pravd je víc. Pravda levice a pravda pravice, pravda věřících a pravda ateistů. Souhlasím s panem Veselským, i když si myslím, že věc je trochu složitější: pravda poctivých lidí a pravda tunelářů, pravda Židů a pravda těch, co skandují heil Hitler, a tak podobně. Někdy totiž je, pane Veselský, zcela zřejmé, na které straně pravda a láska jsou a na které ne. I v tom bychom se nejspíš shodli. Vy se však zastáváte termínu „pravdoláskaři“ a s chutí jste ho použil. Slova pravda a láska jsou dnes v politice používána jako nadávka, a to mně vadí. Žijeme v době, kdy se hodnoty převracejí. Ve sdělovacích prostředcích zaznívají slova, která byla dřív vyhrazena restauracím čtvrté kategorie, ale člověk aby se pomalu styděl vyslovit slova pravda a láska na veřejnosti. Tak jako není slušné uznávat kolektivní vinu, není ani slušné ocejchovat tímto levným způsobem všechny, kteří tyto dvě hodnoty vyznávají. Ne každý tato slova zneužívá, ale posměšné označení nás hází všechny do jednoho sáčku.
Jiří Suchý, pravdoláskař, Semafor
Sedmiprocentní menšina
Ad LN 18. 4.: Shodit vládu byla kudla do zad České republice během předsednictví
Pana prezidenta Havla si vážím. Bohužel však i on v rozhovoru pro Lidové noviny přispěl k podpoře nebezpečného a věcně nesprávného názoru, totiž že být za normalizace členem KSČ nebylo nic až tak hrozného, protože taková byla „půlka národa“.
Není tomu tak.
Za normalizace byl v komunistické straně pouze každý sedmý dospělý občan ČSSR, přičemž oněch kariéristických nových členů z nich byla nanejvýš polovina, tj. asi každý čtrnáctý neboli sedm procent dospělé populace. Dost málo na to, aby se Češi museli neustále bičovat pro svou údajnou všeobecnou kolaboraci s komunistickým režimem, ale ještě méně důvod pro výběr členů nové vlády právě z té sedmiprocentní menšiny. Se zájmem si přečtu údaje o bývalé stranické příslušnosti všech nových kandidátů na ministry.
Vladimír Čepelák, Praha
Ještě jednou k otopu pro kotel na biomasu
Ad LN 27. 4.: Biomasa, mrkev a Kateřina Jacques
Není pravda, že Kateřina Jacques odpověděla Janu Krausovi na otázku „co má dát do kotle“, že štěpky nebo peletky - jak se pokouší tvrdit čtenářka Zora Sommerová, poučujíc o adekvátních interpretacích. Naopak, sama pisatelka předvedla, co je to manipulace s tvrzeními. Lze dokonce celkem snadno doložit, že paní zelená poslankyně na zcela jednoznačné otázky, čím v „ekologickém“ kotli zatopit, odpověď „peletkami“ ani jednou neuvedla. Nemluvě o dalších přímých dotazech na to, čím topit v kamnech na biomasu - jak Kraus svůj dotaz konkretizoval.
Ano, Kateřina Jacques sice znala štěpku, ale nenabyl jsem dojmu, že by tušila, že štěpky (či peletky, brikety, polena aj.) spadají pod biomasu, tedy jsou druhem biomasy, a že se jimi tedy dá v kotli na biomasu zatopit... Zmohla se pouze na to odvodit, že biomasa je bioodpad - děkujeme pěkně. To je, jako kdyby odpověděla, že v kamnech se má zatopit topivem nebo že automobilový průmysl vyrábí automobily. Přitom stačilo, aby paní zelená poslankyně v horké chvilce přiznala, že a) nerozumí dotazu, b) právě si na konkrétní palivo nemůže vzpomenout (před kamerou se to může stát každému) nebo c) neví, protože se problematikou detailněji nezabývá. Lepší než blábolit nebo se snažit o rádoby vtipné poznámky o mrkvi.
Kateřina by jistě svedla ex post odpřednášet řeč na téma otop pro kotel na biomasu - s takovým úkolem by si však měl poradit každý absolvent střední školy, pokud ho škola naučila tomu připravit si referát na zadané téma. Domnívám se, že ekologická odbornost leží v něčem jiném. Co si pak myslet o odborné erudici poslanců ve věcech, o kterých rozhodují, jež hájí, pro něž horlivě horují, či které naopak ze znalosti věci zásadně odmítají? Podle mého názoru by na úrovni vedení naší hlavní „eco“ strany nemělo být povědomí o tom, čím se topí v kotlech na biomasu, považováno za nic extra odborného...
Vladimír Vaněček, Praha
Trik napříč stranami
Ad LN 28.4.: Pojištěné vítězství
Sloupek Martina Zvěřiny upozorňuje na to, že ČSSD se snaží udělat z politiky estrádu, když se chystá kandidovat do Poslanecké sněmovny herečku Kateřinu Brožovou a hokejistu Jiřího Šlégra. Je pravda, že se to nyní u této politické strany děje, nicméně by bylo fér zmínit, že tento volební trik si vyzkoušely prakticky již všechny současné parlamentní strany. Vzpomeňme jen na kandidaturu trenéra Františka Straky v roce 2006 za KDU-ČSL, ve stejných volbách se o totéž pokoušel písničkář Jiří Dědeček za SZ. Tentýž rok se o post senátora ucházel „četník“ Tomáš Töpfer za ODS. Také KSČM se podařilo dostat do Evropského parlamentu Vladimíra Remka, který vsadil na svůj „nadhled“. Využití mediálně známé tváře a její zapojení do kampaně či přímo do kandidátky je v české, ale i ve světové politice normální, patří to k ní. Dohadujme se tedy spíše, zda je to dobře, či nikoliv, a nekritizujme za to jednotlivé strany.
Petr Hoffmann, Praha
