Ad LN 18. 11.: Všichni prezidentovi soupeři
V úryvku z knihy komentátora LN Daniela Kaisera je i následující krátká zmínka:
„Podle svědectví pamětníků Václav Havel v seznamu řečníků, kteří měli mluvit na Václavském náměstí, jednou prognostika vlastnoručně přesunul zepředu skoro až na konec; redaktoři Informačního servisu, blízkého OF, dostali v té době od svého šéfredaktora a Havlova přítele Ivana Lampera pokyn, že se o Komárkovi na nějakou dobu má přestat psát.“
Tento výklad bych rád trochu upřesnil.
Informační servis byl živelně vzniklou „revoluční“ tiskovinou, která stála na lidech z opozice, disentu a nezávislé podzemní žurnalistiky. Neměl žádného „šéfredaktora“, názory a návrhy členů týmu měly přesně takovou váhu, jakou jim dodávala přirozená autorita jejich nositele. Představa, že by na fóru IS šlo „dávat pokyny“, o čem nepsat, a že by tyto pokyny byly redakční skupinou poslechnuty, je z Marsu a může napadnout jen toho, kdo je sám ochoten se k takovým postupům snížit či je na sobě strpět. Nebo toho, kdo chce figurám svých „dějin“ dávat takovou barvu, jakou si dopředu určil, že by měly mít.
Ivan Lamper, lamper@respekt.cz
Rathova paruka
Ad LN 31. 10.: Jak si Rath inzeruje svou pravdu
Z tisku jsem si přečetl zprávu o konferenci Středočeského kraje o záměru přestěhovat pyšelský dětský domov. Při té příležitosti pan hejtman - jak je jeho zvykem - hrubě urazil redaktorku LN a zapochyboval o její inteligenci. Já již delší dobu pochybuji o inteligenci pana hejtmana. Při jeho nabubřelých a ješitných projevech si vždy vzpomenu na výrok Jana Wericha, který řekl: „Arogance je parukou k zakrytí duševní pleše.“
A protože ani jeho soukmenovci ve straně nedělají nic pro to, aby mu přistřihli křídla a řekli Tak dost!, je zapotřebí, aby se občané při příštích volbách vážně zamyslili nad tím, komu dají svůj hlas a neudělali stejnou chybu jako při poslední volbě hejtmana Středočeského kraje.
J. Junaštík, Kojetín
Most přes generaci
Ad LN 18. 11.: 20 let poté
Ráda bych přidala svůj střípek do mozaiky vzpomínek na listopad 1989. V té době jsem byla studentkou prvního ročníku Filozofické fakulty UK. Záhy po 17. listopadu se ve vestibulu stanice metra Staroměstská objevil nápis: „My, studenti z roku 1968, jsme hrdí na své děti“.
V kontextu čerstvého prožitku 17. listopadu mě tato věta velmi dojímala. Na demonstraci na Albertově a v bezprostředně následujících dnech jsem učinila přelomovou zkušenost - poprvé jsem okusila svobodu a poznala, jak je dobrá. Zjistila jsem, že si život bez ní už neumím představit.
„My studenti z roku 1968“ Náhle zřetelně vidím, čím bylo pro naše rodiče (a samozřejmě nejen pro ně) jaro 1968. Poprvé okusili svobodu a poznali, jak je dobrá. O pár měsíců později však zjistili, že tu mají „spřátelená vojska“.
Když na ně dolehla normalizace v celé své obludnosti, stáhli se do soukromí. Své touhy však nepohřbili docela, štědře nám je přilévali k mateřskému mléku. Patří jim za to naše díky.
Michaela Petříčková, Praha
***
Dopisy jsou redakčně kráceny. Své příspěvky posílejte do rubriky Názory na adresu LN, Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5 - Smíchov nebo e-mailem na adresu dopisy@lidovky.cz. Nezkrácené znění dopisů a další ohlasy čtěte na www.lidovky.cz/dopisy. Názory na této straně nevyjadřují stanovisko redakce