O názor do diskuse, kterou vzbudila úloha testující čtenářskou gramotnost, otištěná v Akademii LN 11. ledna 2011, jsme požádali také Ondřeje Hausenblase, člena panelu pro čtenářskou gramotnost Výzkumného ústavu pedagogického (VÚP) a spoluautora příručky, z níž úlohy přebíráme.
Malá příručka, která uvedla povídku Dárek a k ní i úlohu, je jenom upozorněním na to, že VÚP zpracovává různé gramotnosti a že je zpřístupňuje pro učitelskou veřejnost. Úplný materiál, který jsme v našem panelu připravovali, obsahuje vysvětlení, jak pojmu čtenářská gramotnost porozumět a do jaké míry k ní pomáhá nebo nepomáhá dnešní Rámcový vzdělávací program. Přidali jsme několik ukázkových úloh různých typů z čtenářských testů PISA. Naše komentáře k nim mají pomoci k pochopení toho, které složky čtenářské gramotnosti a které přístupy PISA na mezinárodní úrovni považuje za důležité. Přidali jsme také inspirativní příklady pro praktické rozvíjení čtenářské gramotnosti toho typu, který úloha sledovala, ve výuce.
Drobné překladatelské neobratnosti v povídce Dárek vznikly patrně před řadou let při přípravě tehdejších úloh PISA, ale nemohly žákům uškodit ani ve výsledcích výzkumu, ani ve výchově čtenáře. Mělo by všem být jasné, že testováním se nikdo ničemu kloudnému neučí. (Proto také považuji různé návrhy na plošné testování všech dětí ve školách za pošetilé a riskantní).
Testů se účastnila jen malá část patnáctiletých žáků v některých školách. A navíc vady, které rozhořčily paní Brabcovou, běžným uživatelům češtiny moc nevadí. Souhlasím s ní, že to je škoda, kdybychom chtěli opravdu vychovat děti ke kultivovanému vnímání a používání mateřštiny, ale rozčilovat se nad kterýmsi textem? Jak to, že se nerozhořčujeme nad tím, že dosud nemáme takové školství, v němž učitelé mohou žákům ve výuce mateřštiny dopřát mnohem více skutečné četby a vážné diskuse o pochopení a o prožitku četby? Škola by také musela dát víc času na to, aby se žáci učili psát lepší věci – třeba právě o své četbě, a ne jen dnešní školní „slohovky“. A také bychom chtěli, aby se zodpovědnosti za rozvoj dovedností čtení chopili všichni učitelé, nejen češtináři.
Bylo by prospěšnější diskutovat o tom, jak pomůžeme škole získávat žáky a studenty pro čtenářství – aby kvůli zážitku a radosti i přínosu z četby mohli chtít lépe číst. Čtení se učí zejména hojným a zajímavým čtením a vzájemným sdílením toho, jak čtenému rozumíme. Nejde jen o „popovídání s maličkými“, ale o vážný hovor o literatuře, i mezi maturujícími. Jenomže k tomu není v českých školách ještě ani dost dobře připravených učitelů, a ti, kteří by to už dnes uměli, nemohou věnovat rozvoji čtenářské gramotnosti a čtenářství dost času.
České pojetí výuky dosud mele podle předpotopní představy „hodina má 45 minut + zvonek + jiný předmět + úprk do jiné třídy + za týden zase čtení + číst má přece naučit češtinář...“ Takový režim výuky nevyhovuje ani dětem, ani dobrým učitelům, a to ani v dalších předmětech, kde se má třebas bádat, přemýšlet, vzdělávat se a učit se tomu, že skutečné poznání přichází pracně a dlouho, ale že i tak je možné se z něho radovat.
O autorovi| Text byl redakčně krácen
