Aribert Heim, lékař, který mučil lidi v Mauthausenu, se po třicet let skrýval v Egyptě. Tato zpráva působí neuvěřitelně a exoticky. Váleční zločinci se přece skrývali v Jižní Americe – ale Orient? Ve skutečnosti nebyl Heim zdaleka jediný, a už vůbec není pravda, že se v Egyptě musel skrývat pod novým jménem Tárik Faríd Husajn.
Při hledání vhodného útočiště zamířila zejména do Sýrie a Egypta celá řada významných nacistů, například Alois Brunner (Alí Muhammad) nebo Franz Stangl, a také Heimův „kolega“ z Dachau, dr. Heinrich Willerman. Jde minimálně o desítky lidí, kteří v oblasti našli doživotní anebo alespoň dočasný azyl a také zaměstnání. Tak se z Wilhelma Börnera stal Ali Ben Kešir, z Joachima Dämlinga Ibrahim Mustafa a z Bernhardta Bendera Bašír Ben Salah atp.
Otevřenou náruč pak v těchto zemích našli i někteří neonacisté, trestně stíhaní v Evropě, jako je popírač holokaustu Roger Garaudy. Nic z toho není náhoda.
Nepřítel mého nepřítele Spolupráce německých nacistů a některých arabských politiků sahá přinejmenším do 30. let. Arabští nacionalisté, kteří s nevolí pozorovali francouzský a britský vliv v arabském světě, našli v Hitlerově Německu přirozeného partnera.
Nejznámější je asi případ Amína Al Husejní, fanatického nacionalisty, který bojoval proti britské správě v Palestině i proti snahám sionistů o získání části tohoto území. V letech 1936–1939 vedl už s německou finanční a zbrojní pomocí protibritské povstání. Po jeho porážce Husejní uprchl do Německa, kde prožil válečná léta jako Hitlerův host. Věřil, že nacisté a muslimové jsou přirození spojenci, a po šest let vysílal z Berlína rozhlasem svou propagandu v arabštině, turečtině a perštině. Podílel se také na vzniku muslimské jednotky SS a snažil se vyvolat v Palestině protibritskou revoltu.
Ukázalo se, že jeho bezprostřední vliv nebyl velký, po celou válku byl v Palestině klid. O něco větší úspěch měli nacisté s některými dalšími spolupracovníky, například Rášidem Alím Kajláním, který v roce 1941 s německou podporou po krátkou dobu vládl v Iráku.
Užitečné znalosti Po roce 1945 mohly některé arabské režimy oplatit pohostinství některým Němcům, přičemž se ukázalo, že už jde o více než jen o účelové spojenectví, totiž o ideové souznění. Egypt si svých spolupracovníků natolik vážil, že je dokonce odmítal vydat svým tehdejším východoevropským spojencům. Egyptský prezident Gamal Abdel Násir se dokonce vyjádřil v tom smyslu, že Arabové musejí využívat služby lidí, kteří „znají mentalitu nepřátel“. V roce 1959 založili v Káhiře Ústav pro studium sionismu, pro který pracovali bývalí Goebbelsovi lidé.
Vliv nacistů na arabskou protizápadní a zejména protižidovskou propagandu je dosud jasně patrný, protože jí dodali témata, slovník i celé narativy. Například novinové karikatury v arabských listech se soustředí na tlusté plutokraty snovající spiknutí proti Arabům. Židy pak v souladu se starou (evropskou!) rituální pověrou zobrazují jako pojídače dětí či pijáky arabské krve. K osvěžujícím detailům patří fakt, že Židé jsou zobrazováni s velkými zahnutými nosy, což v arabském kontextu poněkud ztrácí smysl. Ovšem právě vypjatý antisemitismus je vzhledem ke konfliktu s Izraelem asi nejživějším dědictvím nacistické inspirace.
Protiizraelská propaganda pracuje se starými, v Evropě již vyčpělými tématy, jako jsou Protokoly sionských mudrců. Podle těch dokonce vznikl celý televizní seriál. Hlavním producentem literatury a audiovizuálních děl tohoto typu je Sýrie. Vhodné ke studiu a inspiraci Stopy nacistické propagandy o zkaženém Západu, angloamerickém imperialismu a zejména židovské snaze o světovládu jsou přítomné jak v sunnitském radikalismu (Muslimského bratrstva, později Hamásu a Al Kájdy), tak i v arabském sekulárním nacionalismu, zejména strany Baath působící v Sýrii a Iráku. Také Násir a Sadat, kteří se oba později stali sekulárními prezidenty Egypta, patřili za války k obdivovatelům Německa. Husejního válečné vysílání mělo údajně také velkého posluchače v osobě mladého Chomejního, jehož rétoriku přejal i současný íránský prezident Ahmadínežád a další politici.
Zatímco v Evropě je nacismus stigmatizován jako absolutní zlo, na Blízkém východě toto tabu neplatí. Adolf Hitler je vnímán jako silný politik, který dokázal sjednotit svůj národ, dát mu ušlechtilý cíl a třeba i pomoci jeho průmyslu. Hitler je navíc vnímán jako někdo, kdo se dokázal účinně postavit Západu. Proto je Mein Kampf v arabském vydání běžně k dostání (ne, nejmenuje se Džihadi, ale Kifahi), a jeho myšlenky jsou považovány za vhodné ke studiu a inspiraci. Platí to i v případě relativně liberálně založených lidí, kteří prý chtějí nezaujatě studovat povahu západní kultury.
V žádném případě se nedá říci, že by arabští intelektuálové byli nacisté, ovšem desetiletí přítomnosti nacistické propagandy zanechaly v myšlení mnoha obyvatel Orientu hlubší a nebezpečnější stopy, než se obvykle zdá.
***
Zločinci, kteří hledali úkryt v Arábii
Zejména do Sýrie a Egypta zamířily na konci druhé světové války desítky významných nacistů. Nejen Aribert Heim (na snímku), ale například i jeho „kolega“ z Dachau dr. Heinrich Willerman, dále Alois Brunner (přijal jméno Alí Muhammad), Wilhelm Börner (Ali Ben Kešir), Franz Stangl, Joachim Dämling (Ibrahim Mustafa), Bernhardt Bender (Bašír Ben Salah) a řada dalších.
O autorovi| Jan Fingerland, komentátor ČRo 6
