Od začátku roku ovšem pronikají na veřejnost zprávy, že cena za dokončení projektu bude dvojnásobná a díky změně projektu se uvedení zařízení do provozu o několik let odloží. Jinými slovy katastrofa. Skutečnost ovšem není tak dramatická. Miliarda od miliardy pojde Růst uvažované ceny na hladinu kolem 10 miliard je skutečností. Ale také je odrazem metody odhadu z roku 2001, přirozeným obrazem vývoje světové ekonomiky a cen materiálů. Také došlo ke změnám původní konstrukce vyplývajícím z nových poznatků o chování plazmatu. Došlo i k nárůstu personálu - ale to proto, že stejně se rozrostlo konsorcium států spolupracujících na projektu.
Odhady ceny u podobně gigantického projektu také nejsou jednoduchou záležitostí. Smlouvy o dodávkách jednotlivých částí zařízení uzavírá každý stát (přesněji organizace, která ho v projektu zastupuje) s vybraným výrobcem sám za sebe. Zastřešující organizace ITER uzavírá smlouvu jen s jednotlivými agenturami a kontroluje kvalitu komponentů - nemá ale možnost ovlivňovat ceny, za které agentury nakupují. Oficiálně je ani nezná.
Proto má odhad celkových nákladů na ITER jen orientační význam. Navíc v roce 2001 do něj nebyla zahrnuta pomocná zařízení a některé náhradní části. Ani oněch 10 miliard eur není rozhodně definitivní. Vedení ITER bude o ceně jednat v listopadu a teprve poté zveřejní nový oficiální „odhad“.
Tokamak puzzle Z vědeckého hlediska je důležitější zpráva, která v rozruchu kolem financování spíše zapadla. Rada Organizace ITER v japonském Mito během zasedání 17. a 18. června navrhla „postupný“ způsob stavby. Při něm by mělo zařízení protnout cílovou pásku hned dvakrát - v letech 2018 a 2026.
První datum označuje rok, kdy má být zapáleno první plazma se všemi podstatnými komponenty tokamaku (vakuovou nádobou, supravodivými magnety a systémem jejich chlazení). Během následujících let se budou postupně přidávat další systémy. Klíčové je ovšem palivo, se kterým bude ITER po tuto dobu pracovat. Asi pět let jím bude vodík a helium a dva další roky izotop vodíku deuterium.
Až na druhé datum, rok 2026, by měl být tokamak připraven k zahájení „ostrého“ zapálení s tritiem. Jde o další izotop vodíku, se kterým má zařízení dosáhnout kýženého cíle - zvládnutí stejné reakce, jaká se odehrává na slunci. Cílem je fúze deuteria a tritia, která uvolní alespoň 500 MW výkonu po dobu zhruba 15 minut.
Před napouštěním tritia si musí být vědci jistí, že tokamak spolehlivě poskytne požadovaný výkon, neboť po zapálení fúze je vakuová komora nepřístupná a manipulovat s čímkoli uvnitř lze jen dálkově ovládaným ramenem. Na tento „vstup“ do komory bude ITER sice připraven, ale je zřejmé, že by byl komplikovanější než úpravy živým personálem.
Bohužel, i v tomto případě jde jen o odhady. Časový program experimentů se nedá prakticky vůbec plánovat - i proto se mluví o experimentech. Ovšem „postupná“ stavba riziko nečekaných překvapení snižuje. Tento způsob je prověřený stavbou všech velkých tokamaků: evropského JET, amerického TFTR, japonského JT60. Má i své finanční výhody. Rozložení nákladů v čase je také rovnoměrnější, než by bylo zahájení experimentů v roce 2018 s tokamakem tak říkajíc v plné zbroji. A v neposlední řadě bude více času na vývoj a výrobu částí, které nejsou zcela nezbytné pro zapálení prvního plazmatu. Život je změna, zvláště život tokamaku Dalším důvodem, proč nelze v souvislosti s ITER mluvit o definitivních termínech a cenách, je politika. K asi největší změně v projektu zatím došlo v roce 1998, kdy se na polovinu zmenšil objem plazmatu v tokamaku a zhruba o polovinu se snížily náklady. Šlo o reakci na odstoupení USA od projektu.
Spojené státy se sice v roce 2003 znovu připojily, ale v minulém roce na něj znovu nedaly ani dolar. Volební vítězství Baracka Obamy však patrně vrátilo tuto zemi natrvalo do hry. Ostatní státy zatím veřejně dávají najevo zájem v projektu pokračovat. Včetně Evropské unie, která hradí téměř polovinu nákladů.
Vedení projektu však také nehodlá jen trpně čekat, co se stane. Ke strategii stavby patří například zadání výroby jednotlivých částí několika státům. Pokud by porouchanou část měla vyrobit firma, která má problémy, ujme se jejího úkolu jiná. A tak například 150 tisíc kilometrů supravodivého kabelu vyrábí Čína, Japonsko, Rusko, Korea, EU a USA.
O autorovi| MILAN ŘÍPA, Autor je fyzik, pracuje v Ústavu fyziky plazmatu AV ČR
