Zatímco hrdina první Havlovy nastudované hry Hugo Pludek do veřejného života teprve vstupuje, dr. Vilém Rieger, protagonista Odcházení, z něj má právě vystoupit. Dělí je čtyřiačtyřicet let, během nichž se měnil nejen dramatikův pohled na téma moci, ale i jeho přístup k postavě: v Zahradní slavnosti se od ní distancoval, na sklonku 60. let se do ní začal projektovat, v 80. letech toto „spojení“ problematizoval. Ačkoliv má bývalý kancléř Rieger s Havlem společnou zkušenost z vysoké politiky, je to již intelektuál demoralizovaný, který navzdory dobrým úmyslům jedná ve floskulích čili bezobsažně. A právě dobré úmysly jej zpočátku dělí od jeho následovníka Vlastíka Kleina.
Riegera zastihujeme - pro Havla příznačně - v krizi: ještě se nevyrovnal s odchodem z funkce ani z vládní vily, a už musí hájit svou politickou minulost a hledat východiska do budoucnosti. Nechá se ovládat ženami, vedle matky především dlouholetou partnerkou Irenou a jí podřízenou přítelkyní Monikou, ale dcerám, které chtějí, aby sepsal závěť v jejich prospěch, nepodlehne. Kleinovu vládu zprvu podpořit nehodlá, avšak po policejním špehování se rozhodne pro místo poradce u tajemníka svého bývalého tajemníka, který se mezitím u Kleina vyšvihl. Jeho názor, že člověk na takovém postu má v politice vlastně největší vliv, je nejskeptičtějším momentem hry. Havel tak proces rozpadu (Riegerovy) identity vylíčil proti dřívějším dramatům v pokročilejší fázi, neboť člověku tu k žití vystačí pouhý povrch: rodinu nahradil stereotyp, politiku držení se u moci, hodnoty fráze, přirozenost kosmetické úpravy a cit erotická pletka s mladou (a falešnou) obdivovatelkou.
V Odcházení se zrcadlí Čechovův Višňový sad a Shakespearův Král Lear. Paralela krásného ruského sadu, který jako cosi starého musí ustoupit novým, komerčním poměrům, se sadem vládním symbolizuje nastupující moc, jež zemi bez skrupulí ničí a tuneluje. Learovu rozdělení království potomkům, kteří pak krále prohlásí za blázna, zas odpovídá Riegerovo „zešílení“ neboli odvržení dobrých úmyslů a vstup do Kleinových služeb. Krize je tak nakonec překonána tím, že konzum nahradí morálku (z toho důvodu jsou už komentáře autora sdělované z reproduktoru zbytečné).
Ať už stál Václav Havel jako autor v systému, nebo mimo něj, vždy jej zobrazoval trefně. To platí i pro Odcházení. Obraz společnosti, který tato hra předkládá, svědčí nejen o jeho návratu jako dramatika, ale bohužel i proti nám, kteří takovou společnost tvoříme.
Pro knihu hlasovali Vráťa Brabenec, František Fröhlich, Dagmar Hochová, Josef Jařab, Iva Pecháčková, Milan Slavický a Peter Zajac. Článek Jany Machalické přinesly LN 10. 11. 2007.
***
3. až 4. místo
Odcházení
Václav Havel Vydala Respekt Publishing, Praha 2007.
90 stran.
