Úterý 23. července 2024, svátek má Libor
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Drsňák a jeho 15 000 dětí

Česko

A teď trenér trochu jinak: Josefu Farmačkovi občas nadávají do žebráků, ale jeho nic nezastaví. Od rána do večera pracuje, aby při životě udržel svůj stát ve státě, kde vládnou nevídané zákony

Je pošmourné středeční odpoledne a u stanice metra v pražských Hájích se trousí padesátka dětí do tělocvičny základky KMilíčovu. Na zádech se jim houpou batohy značky Reebok s nápisem Volejbalová škola Praha a logy sponzorů. Běžný sportovní oddíl? Něco je na těch dětech nápadného. Všechny vzorně pozdraví a před tréninkem v šatně není slyšet obvyklý ryk jako o přestávce ve škole. Nepadne ani jedno vole. Když trenérka v tělocvičně dětem vysvětluje, co mají dělat, nemusí ani jednou zvýšit hlas. Všechny zaujatě poslouchají instrukce a pak s vervou skáčou do duchny, běhají, házejí. Baví je každá minuta. Pozoruji jednu silnější holčičku, jíž po celou dobu nezmizí z tváře úsměv, a maně se mi vybavují hodiny tělocviku, kde jsem coby neotesaný tlouštík zažíval pravá muka.

Ten rozdíl vás praští do očí. Chvíli předtím jsem čekal ve frontě na kupon MHD. Za mnou postávala parta podobně starých dětí a názvy všech možných orgánů létaly vzduchem. Normálka. Tady nic podobného ale nehrozí. Vládne zde totiž pevnou rukou třiašedesátiletý Josef Farmačka, zakladatel unikátního projektu pro hráče od 6 do 24 let. Pražská volejbalová škola vznikla v roce 1991 a za tu dobu jí prošlo 15 tisíc dětí, například reprezentant Martin Lébl. Přestože družstvo školy vyhrálo třeba mládežnické olympijské hry ve Stockholmu či turnaj v Holandsku, jehož se zúčastnilo tisíc klubů z celého světa, o volejbal tu tolik nejde. A s běžnou školou také nemá mnoho společného.

Sem nejdu

Když jsme o pár dní dříve při naší schůzce vcházeli do kavárny v budově naší redakce, Josef Farmačka se okamžitě otočil a nekompromisně prohlásil: „Tady je zahuleno, sem nejdu. Kuřáky považuju za méněcenné lidi, narkomany, zametl bych s nima.“ Ještě že jsem si vzal žvýkačku. Není to jediná věc, na kterou má poněkud radikální názor. Podobně tepe i rodiče i novináře. Přesto vám dvě hodiny s ním uběhnou jako nic. Tenhle věčně podmračený muž se totiž vymyká všem sportovním měřítkům. Pracoval nejprve jako horník („Na těle mám šedesát zlomenin a čtrnáct implantátů“), poté, co vystudoval tři vysoké školy, dělal televizního komentátora či volejbalového trenéra s nejvyšší licencí FIEV. Koučoval různé reprezentační výběry a působil v cizině. A pak založil projekt, na který dodnes sehnal přes 70 milionů korun.

Hned na začátku, před téměř 17 lety, se mu přihlásilo 600 dětí najednou. A každý další měsíc v průměru 300. Ještě před pár lety k němu chodilo 1500 dětí. Poté, co přešli dva hlavní sponzoři k dospělým, se nyní počet ustálil na 700, ale další stovky se neustále hlásí.

„Děláme totiž něco, co nikdo nedělá. Vyplňujeme mezeru mezi talentovanými a tělesně postiženými. Když je dětí hodně, najde se i dost šikovných, takže máme i úspěchy. Ale hledám takové děti, které nic nedělají. A těch je naprostá většina,“ vysvětluje pan Farmačka.

Na jeho trénincích potkáte žáčky s různými dysfunkcemi, malé, velké, tlusté, romské. Prostě všechny, kteří chtějí, žádné elitářství se tu nepěstuje. „Když řeknete dítěti, že stačí to nejpodstatnější, a to je projevený zájem, je vaše. Viděl jsem, jak se v oddílech buzerují děcka, měří se, váží… Přišel mi nedávno kluk z jednoho oddílu, teprve dvanáctiletý. A jeho maminka se nesměle ptala, zda ho přijmu. Že je prý malý a nevzali ho, protože za rok nevyrostl o deset centimetrů, jak slíbil. Kdo tohle může říct? Kdyby to bylo vaše děcko, tak tam jdete a někomu dáte přes hubu,“ rozčiluje se muž, který svou školu zakládal jako výchovný projekt s hlavním cílem pomoct dětem, jež jsou z rozvrácených rodin, nemají co dělat nebo nemají tolik peněz. „Nejdůležitější je pro mě vědět, předat a hlavně tvrdě vychovávat. Sport jako výchovný prostředek je osvědčený, jen to musí dělat lidi, kteří tomu rozumí.“ Poté se rozohní, že hokejoví či fotbaloví trenéři náborují již čtyřleté děti a není proti tomu zákon. „Dítě se nemá zapojovat do specializace v předškolním věku. Jenže to často dělají blbečci, kteří jen hráli fotbal. Představte si, že by takový Řepka někomu něco vysvětloval,“ naráží na agresivního obránce fotbalové Sparty.

„Nikdo nedělá nic podobného,“ říká Jaroslav Háza, předseda Pražského volejbalového svazu, jehož soutěží se sportovní klub dospělých svěřenců pana Farmačky účastní. Předseda pokračuje: „Volejbalovou veřejností je tento projekt hodnocen velice dobře. Má kvalitní trenéry, výbavu, všechno. Ale hlavní je, že se o ty děti zajímá, což je mnohem záslužnější než cokoliv jiného.“

A kolik stojí feťák?

Jeho dětství je jako z Charlese Dickense. Josef Farmačka vyrostl bez otce jako nejmladší z devíti sourozenců a vzpomíná, že často neměl ani na svačinu. Tu mu kupoval „mimořádný člověk“ učitel Vaníček, jenž mu říkával: „Z tebe něco bude, z toho si nic nedělej, že jsi chudý. Až vystuduješ, chudý nebudeš.“ „To mě nejvíc nakoplo. On byl jako můj táta. Bylo to prostě ve mně. Když jsem se pak setkával s podobnými dětmi, měl jsem potřebu jim pomáhat. Mí žáci jsou jako moje děti.“

Od pěti ráno do jedné v noci telefonuje, zařizuje, trénuje, neví, co je volno. A hlavně shání peníze od sponzorů. „Jeho děti“ mají značkové boty za třetinu ceny. Dvouhodinovka pro jedno dítě stojí sto deset korun, ony ale platí jen dvacku. Dotace na jedno dítě přijde až na 23 tisíc ročně. K tomu každý rok zájezd k moři za tři tisíce místo sedmi. „Máme jen to nejlepší, třeba světovou novinku, driblovací medicinbaly. Nebo děcka viděly ragby. Tak jsem mailoval na Nový Zéland, protože jsou jedni z nejlepších na světě, a prosil o pár míčů. Přišlo pět míčů podepsaných jejich hráči.“ O děti pečuje deset trenérů, které pan Farmačka „mimořádně platí, protože jsou kvalifikovaní“.

Ač se stará o tolik dětí, od státu nedostal za celých 17 let ani korunu. A nejen to. Když už například sehnal miliony na výstavbu haly pro tři a půl tisíce dětí, již přiklepnutý pozemek od magistrátu mu byl těsně před zahájením stavby odebrán s tím, že na místě bude stát bytový dům. Nestojí ani ten. „Nebo jsem dělal přehazovanou pro tisíce dětí z celé země. Poprosil jsem třeba pana prezidenta, jestli by to nezaštítil. Odmítl, protože Klause zajímá jen to, co řídí a ovlivňuje. Ale týden nato ho vidíte na Miss ČR… Pořád něco předává, jak je tam televize, klidně předá i kytici bodláků. Přitom jsem jen chtěl, aby o tom mluvil.“

S tím, jak se k jeho projektu chová stát, se Farmačka smiřuje jen těžko. Ač děti v jeho škole nesmějí říct sprosté slovo (jinak měsíc nehrají), jemu samotnému občas nějaký ten ostřejší výraz ujede. „Původně jsme byli na třiceti místech v Praze, ale ředitelé škol a starostové nás vydírali s nájemným. Prý jsme soukromý projekt. Kreténi. Oni nepochopili, že se starám o děti z jejich škol. Přitom jsem kvalifikovaný jako málokdo amám pětačtyřicetiletou praxi. Dítě v tělocvičně stojí ročně dva a půl tisíce, zatímco feťák 300 tisíc!“

Jedno vole a končíš

Poslední ránou pro školu bylo zvýšení nájmu o 137 tisíc. Ředitelé škol dostanou příkaz od města a pochopitelně se bojí o místo. Tělocvičny jsou údajně od toho, aby vydělávaly, a lidi mají peněz dost. Že se Josef Farmačka stará hlavně o znevýhodněné děti, úředníky nezajímá. „Mám chuť toho nechat,“ rezignovaně si povzdechne muž, který ročně osloví asi 1200 firem. A kolik jich pomůže? Jedna nebo dvě. „Musíte to pořád zkoušet, třeba ten dvanáctistý řekne ano.“ Josef Farmačka se jen tak odbýt nenechá: „Třeba McDonalda jsem sprdnul, že podporují takovou žumpu jako fotbal, a oni se neurazili, a nakonec mi výrazně pomohli.“

Setkává se i s tím, že mu nadávají do žebráků, nebo s nevděkem těch, kterým „vychoval“ potomka. „Ředitel jednoho podniku, jehož dítě u mě platilo deset let stovku za rok, mi řekl, že se nechce zviditelňovat přes děti. Radši se zviditelnil přes ligový hokej. Blbec, takhle se zachová.“ A se slzou v oku vzpomíná na Vídeň, kde dělal něco podobného pro město. „Tam si toho vážili, dodnes mám nabídky, abych šel ven. Tam třeba přišel tatínek, že chce něco stavět a že mi vedle vybuduje halu se třemi hřišti a odepíše si to z daní.“ Vrátit se tam ale nehodlá. Vždy chtěl mít vlastní projekt a není prý člověk pro cizinu.

Opravdu ale funguje výchova sportem i na problémové děti? „My nemáme problémové děti, ty má možná rodina. U nás přehodí rychlost. Když řekne někdo na tréninku vole, má měsíc distanc. Funguje to dokonale,“ říká Josef Farmačka, do jehož životního díla jsou plně zapojeni i manželka Zdenka a syn Martin. Pokud svěřenec něco provede, například urazí spolužáka, následuje vyhazov. „Na tom dítěti poznáte, když ho to mrzí, dám mu druhou šanci. Viděl jsem třeba, jak se třeťák vztekal na svou matku kvůli mobilu. Jakmile mě uviděl, ztuhnul a brečel, ať ho nevyhazuju. Za měsíc jsem ho vzal zpátky. Ale gaunery neberu, jsem výchovný projekt, ne ústav.“

Nevadí, že dítě neumí kotrmelec, ale pozdravit prý musí. Když jedou někam hrát, větší ohlas než sportovní úspěchy má jejich slušné chováné. Pořád pochybuji, co udělá ze zlobičů způsobné hochy jak z Rychlých šípů. „To je jednoduché. Je to odborná náplň tréninku. Ani vzdáleně se to nepodobá tělocviku. Když tedy chtějí chodit, musí se naučit chovat. A když je to stojí míň než hamburgr, musí si toho vážit.“ Děti také potřebují vzory. A spoustě z nich dělá pan Farmačka druhého tátu. Na dvě stě dětí, které přišly v 6 letech, už má vysokoškolský diplom. „Zadostiučinění? Třeba tady Ondra,“ ukazuje mi ten drsný muž dojatě fotky, „teď promuje na ČVUT. Kluk z totálního srabu, táta je opustil. Je tu pětkrát týdně, dělá trenéra, a je mimořádný.“

O autorovi| MILAN VIDLÁK, redaktor Pátku milan.vidlak@lidovky.cz

Autor: