Pozůstalí u květinami poseté rakve manželky dlouholetého lídra opozice byli zaskočeni. Nečekali, že se na pohřbu Suzan Tsvangiraiové objeví nenáviděný diktátor. A už vůbec ne, že Robert Mugabe pronese upřímnou řeč. Znělo to, jako by se v bezcitném lotrovi probudily zbytky dávno udušeného svědomí.
Autonehoda zapříčinila smrt inteligentní, vnímavé a soucitné ženy. Obyvatelé Zimbabwe viděli v Suzan andělskou bytost, jejíž počínání ostře kontrastovalo s výstřelky sobecké, zhýralé a kruté manželky Roberta Mugabeho.
I v roce 1996 byla snad každá zeď veřejných prostor v Zimbabwe ověšena obrovským barevným portrétem Mugabeho. Ale zatímco muž na fotografii měl klausovsky pichlavý státnický výraz, obyvatelé Zimbabwe měli vždy blízko k úsměvu. Jejich nakažlivě dobrá nálada nápadně kontrastovala s postapartheidní melancholií černé populace sousední Jihoafrické republiky.
„To víš, národní umělec,“ smál se pokladní státní galerie v Harare, když jsem ho poznala. Před fotografií Mugabeho tesal podivuhodnou sochu. Vytvářel díla s lehkostí a genialitou, kterou by mu Zoubek mohl závidět, a aby bylo na kus žvance, prodával zároveň vstupenky turistům. Většina černých obyvatel bývalé Rhodesie měla holý zadek, ale kromě toho i podivuhodnou chuť do života a radost z každodennosti, kterou by západní psychoanalytici ze svých pacientů nevykřesali ani s pomocí několika tun Prozacu. Zimbabwanům chutnalo jíst, chutnalo jim spát, chutnalo jim každý den vstávat.
Když jsem pak na nádraží v Harare marně vyhlížela vlak do Johannesburgu, místní mi řekli: „Netrap se, přijede další.“ A když jsem nervózně vyžadovala, ať mi tedy sdělí kdy, odvětili: „Příští týden.“ Překvapeně pak sledovali neurotickou Evropanku, jak vykřikuje cosi o propadlých letenkách a o tom, že v pondělí musí být v práci.
„Ale za týden přijede další…“ chlácholili mě. Chvíli mi trvalo, než jsem něco, co zprvu vypadalo jako finanční a profesní katastrofa, mohla vidět spíše jako nenadálý dar. Z ničeho nic se mi přece dostalo dalšího týdne v zemi ne nepodobné ráji. Když jsem pak o týden později a jen velmi neochotně odjížděla, pobaveně jsem si v místních novinách prohlížela fotografie prezidenta Mugabeho a jeho vnadné a o čtyřicet let mladší manželky Grace. Pistáciově zelené hedvábné šaty a střevíčky od Ferragama; koho by napadlo, že třeskutě výpravná svatba v létě 1996 bude svým způsobem začátkem strašlivého období krveprolití, obludné nezaměstnanosti, hladu a epidemií?
Mugabeho první manželka Sally, ghanská intelektuálka, celá desetiletí brzdila prezidentovo superego a byla jeho nejsilnějším oponentem. Jediná si mu dovolila říct: „Ne, tohle nesmíš.“ Sally byla taky vnímavá a soucitná bytost, které leželo na srdci blaho obyčejných lidí. O čtyřicet let mladší Mugabeho bývalou sekretářku vzrušují kromě velkolepých nemovitostí hlavně luxusní obchody v Londýně a Paříži. A protože za odpoledne dokázala utratit 40 tisíc liber, zatímco roční příjem prezidenta Zimbabwe byl třicet tisíc liber, musela přijít na řadu pozemková reforma (vyhnání bílých farmářů, tři sta padesát tisíc černých zemědělců bez práce), zatýkání a vraždění opozice a eliminace všech nezávislých hlasů.
Těžko házet na jednu čipernou sekretářku vinu za všechno zlo napáchané za posledních třináct let. Ale jak říká profesor Robert Rotberg z Harvardu: „Všichni z Mugabeho okolí se shodují, že Grace změnila jeho povahu. Dítě, které měl se Sally, umřelo, když byl Mugabe ve vězení. S Grace měl tři další, jeho priority se změnily. Najednou potřeboval vybudovat dynastii.“
Před pár dny, na pohřbu Suzan Tsvangiraiové, oslovil přítomné proměněný diktátor. Mugabe mluvil o božím znamení, o tom, že Suzan by chtěla, aby zastavili v zemi násilí. Jako by se mu ve snu zjevila jeho stará dobrá Sally.
Netuším, co stojí českou veřejnost druhá míza českých politiků. Ale ta Mugabeho byla a ještě bude hnusně a nespravedlivě drahá.
autorka je londýnská dopisovatelka Pátku
