Je krátce po poledni a zvoním u dveří nenápadného činžáku na pražských Vinohradech. V tmavé chodbě div nezakopnu o dětský kočárek, ale chvilku poté už mě s úsměvem vítá Marie Růžičková (28), která má v jednom z bytů svoji kancelář. A která je už deset let, tedy od svých osmnácti, úspěšnou podnikatelkou. I když, pravda, trochu netradiční.
Ač necelé dva týdny po porodu, působí Marie obdivuhodně svěže. V náruči svírá syna Marečka, který si zrovna ublinknul, a co chvíli místnost zaplní její nakažlivý smích. Bez jakýchkoli známek únavy zvládá jak své mateřské povinnosti, tak i ty pracovní. Nějaké větší prodlevy si nemůže dovolit: kromě dvou vlastních dětí se totiž stará o 7000 dalších, školou a školkou povinných, z celé Prahy. „Je to pro mě splněný sen,“ říká o své práci mladá žena, která by se dala označit jako „supervychovatelka“, „a jsem na firmu pyšná.“
„Eliško, Matýsku, máte pití? Tak se jdeme po ránu protáhnout,“ volá o den později s úderem osmé hodiny ranní v Mateřské škole Opus na pražské Zbraslavi studentka cestovního ruchu a cvičitelka aerobiku Denisa Havlíčková. Skupinka deseti dětí nadšeně souhlasí a po „pančelce“ začínají do rytmu písně „když radosti není dosti, raduji se z maličkostí“ opakovat jednoduché protahovací cviky. Náhle slečna Denisa písničku vypne a zakřičí „medvěěěd“, takže se všechny děti běží schovat do rohu. Při další písničce zase předvádějí vláček, slona nebo medvěda tak, aby si protáhly patřičné partie. Obzvlášť aktivní medvídek je tříletý Prokop, který se celou půlhodinu vytrvale kření a do každého cviku jde s plným nasazením. To jeho spolužačka Zuzka by si zdá se mnohem raději ještě na chvilku zdřímla a nastartuje ji až předvádění čápa.
„Mně se to moc líbí, hlavně jak děláme trpaslíky,“ vypráví mi zadýchaný blonďáček Martin v oranžovém tričku s nápisem I’m dino, který se na lektorku Denisu a její hodinu dětského aerobiku těší každý týden.
Kromě aerobiku si děti v místní školce už 10 let mohou vybrat ještě výuku angličtiny, hru na flétnu či výtvarný kroužek, záleží jen na nich – právě firma Marie Růžičkové jim totiž dodá jakýkoli kroužek na klíč. Stejně jako žákům ze 450 dalších pražských škol a školek.
Pokus – omyl
Nápad to byl přitom velmi prostý. A praktický. „Vystudovala jsem střední pedagogickou školu a hned po maturitě jsem nastoupila jako učitelka třeťáčků na základní školu a jako vychovatelka v družině. Už jako malá jsem učila panenky, opravovala jim sešity a vymýšlela zajímavé věci, aby je to bavilo, o své dráze jsem měla jasno,“ směje se Marie Růžičková. Mělo to však jeden drobný háček. I když měla svou vysněnou práci, za garsonku v Praze platila dívka z Chrudimi pět tisíc a její plat byl jen o osm stovek vyšší. A i když si přivydělávala tím, že po práci vyrážela dávat lekce hry na flétnu, na kterou se učila až do konce střední školy a která ostatně byla pro její obor povinná, řešila stále dokola jedno velké dilema: jak neopouštět obor, který má tak ráda, a zároveň mít na složenky a neztratit svou nezávislost. A právě při jedné z cest tramvají na hodinu flétny ji to trklo: co kdyby za dětmi přišla přímo do školy, aby je rodiče nemuseli po škole vodit do „hudebky“ nebo je někam posílat samotné? „V té škole, kde jsem učila, jsem vedla i kroužek flétny a dramatické výchovy. A tak se mi to všechno asi spojilo. V tom mém nápadu od začátku bylo to, že se děti můžou věnovat čemukoli a nejsou závislé na ochotě rodičů, jestli je na kroužek dovedou,“ vzpomíná Marie na počátky svého byznysu. A tak si ještě před koncem svého prvního a zároveň posledního roku, který v českém školství strávila, udělala živnostenský list a založila Dětskou agenturu Kroužky. Poté rozeslala nabídku do mateřských a základních škol po celém hlavním městě a bylo…
Původně sice předpokládala, že většinu kroužků bude vyučovat sama a na obory, které až tolik neovládá, si najme lektory, zájem byl ale obrovský. Okamžitě se ozvalo zhruba dvacet základních a dvacet mateřských škol. Až dosud totiž volnočasové aktivity dětí fungovaly nejčastěji tak, že škola měla dva tři aktivní učitele, kteří ve svém volnu a zdarma vedli kroužek florbalu nebo dramatické výchovy, případně děti docházely do domů mládeže, které některé kroužky nabízejí, nebo na soukromé lekce. Anebo nedělaly nic. Její agentura prostě našla klasickou „díru na trhu“.
Ukradené dítě
Aby vděčným ředitelům a učitelům škol vyhověla, okamžitě začala Marie shánět lektory na hip hop, bojová umění, jógu, španělštinu i výtvarnou výchovu. A narazila na první velký problém: kde vzít tolik kvalitních lidí, kteří by děti zaujali a zároveň byli spolehliví? „Musela jsem se rychle, za pochodu naučit personalistiku, kterou jsem si ještě potom soukromě dostudovávala, abych zkrátka správně dokázala odhadnout lidi. Samozřejmě to bylo celé metodou pokusu a omylu. Že když přijde nějaká nadšená slečna, no to je úžasný, no to je fantastický, to mě bude strašně bavit, klidně přestane po měsíci chodit. Anebo naopak lektor, který je zádumčivý a tichý a u kterého jsem si říkala, jestli on ty děti spíš neuspí, byl naopak úplně perfektní a zamilovaly si ho děti i učitelky,“ vypráví pohodlně usazená za velkým stolem, v černých kalhotách a růžovém tričku. Po celou dobu mluví velmi spisovně a z tváře jí nemizí široký úsměv.
Právě častá absence lektorů a jejich výběr se ukázaly jako největší problém. A tak přijala například kolegyni, která tráví dvě třetiny pracovní doby tím, že vybírá zástupy za nemocné či jinak absentující lektory, jichž má dnes na tři stovky. Postupně si vytvořila náročný systém pohovorů a testování a rozjela spolupráci s Pedagogickou fakultou či Fakultou tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy, jejichž profesoři sami doporučují nejvhodnější studenty, začala také zapojovat vytipované učitele na jednotlivých školách. Až do letoška, kdy přijala personalistu, tak denně absolvovala i deset pohovorů, ale pokud z kvanta uchazečů přijala jednoho dva, považovala to za úspěch.
Zpočátku ale dělala Marie všechno sama – od vlastního učení, přijímacích pohovorů, „inspektorky“, inzerování a lítání po úřadech až po telefonování, nákup fléten či materiálu na keramiku, „krizový management“ a marketing. „Nejtěžší pro mě byl boj s úřady a byrokracií, ale naštěstí už na to mám lidi,“ říká. Až při zmínce o státní správě se trochu zamračí. Ač stát zájmové aktivity dětí nikterak systematicky nepodporuje, v momentě, kdy se Kroužky úspěšně rozjely, musely začít platit 19% DPH: „Daň si přitom nemáme ani kde odečíst, protože prakticky jediné naše náklady jsou mzdové. Za to, že učíme hrát holčičku na flétnu, dostaneme ťafku.“ Další zvláštností českého přístupu ke vzdělávání je podle ní i fakt, že ve spoustě škol platí agentura například nájem tělocvičny – přestože vlastně pečuje o jejich děti. Standardní cena kroužku je 630 korun za pololetí, což dělá 43 korun na lekci, leckde musí být ale navýšena – v jedné škole činí například nájem tělocvičny 500 korun za hodinu.
I při pečlivém studiu personalistiky se ale Marie Růžičková nevyvarovala jednoho velkého omylu, který ohrozil celou její firmu. Sekla se totiž při pohovoru, když po pěti letech přijímala první zaměstnankyni, sekretářku. Ta totiž obchodní potenciál tohoto oboru pochopila velice rychle, a jakmile se ve firmě rozkoukala, založila si agenturu „vlastní“: „Hodně jsem na ni spoléhala, nebylo v mých silách zvládat všechno sama, to znamená, že jsem ji pouštěla i do velmi interních informací. Staly se z nás postupně kamarádky, a když po dvou letech říkala, že musí ze zdravotních důvodů odejít, moc mě to mrzelo.“ Jenže hned po prázdninách volala jedna ze zmatených ředitelek, že jí přišla úplně stejná nabídka. Kromě nápadu zkopírovala dotyčná i smlouvy a objednávky, které přicházely od nových škol, na konci školního roku zatajila a zapsala si je k sobě do bločku… „I když to bylo hrozné, zpětně můžu říct, že to byla pro Kroužky ta nejlepší věc. Mě to tak nakoplo, nesnesla jsem, aby mi někdo ukradl mé dítě, které jsem si od osmnácti piplala, všechno jsem si sama vybudovala a vybojovala. V té době už byla firma úspěšná a slušně vydělávala a tohle mě zvedlo z vavřínů a podnítilo k mnoha nápadům, takže můžu říct, že jsme tuhletu konkurenci nechali daleko za sebou,“ tvrdí Marie.
Nejsem kikina
Nedá mi to, abych se nezeptal, zda k ní coby osmnáctileté pohledné blondýně nepřistupovali přece jen ředitelé a ředitelky s jistou nedůvěrou. „To jsem byla ještě černovláska,“ směje se. „Jo, někdo mě mohl vnímat jako neschopnou kikinu, v některých školách to nebylo snadné.“ Že by šovinistický ředitel? „To je ještě dobrý, s tím se dá pracovat. Horší je, když je ředitel malý, protože já mám 180 centimetrů, a když nakráčím do ředitelny… Protože mám věčně málo času, tak mu rychle řeknu, jak to teda všechno bude a abychom se dohodli. Ale teď co – on je tam ředitel přece, že ano. Vždycky, když jsem na něco takového narazila, brala jsem to spíš jako výzvu a snažila se všechny přesvědčit, že se na mě můžou spolehnout a že žádná kikina nejsem.“
To se jí podle všeho daří. Ředitelé a ředitelky si ji nemohou vynachválit. „Paní Růžičková u nás působí čtvrtou sezonu. Nabídka začala asi čtyřmi pěti kroužky a velmi se to osvědčilo, dnes je těch činností asi trojnásobek,“ říká ředitel ZŠ Gutova v pražských Strašnicích Jiří Voneš. „Kdysi ty kroužky dělali zadarmo učitelé, a ta nabídka se nedala srovnat, byl tu možná jeden hudební kroužek a jeden sportovní, ale oni nabídnou všechno, jsme opravdu spokojeni,“ pochvaluje si zase ředitelka ZŠ Pošepného náměstí v Praze 4 Dagmar Havlíčková.
Jen jedno mladou podnikatelku mrzí – a sice že se z vychovatelky stala čistou manažerkou, učení jí totiž moc chybí. A tak když onemocní nějaký lektor, vyrazí paní ředitelka občas na záskok. „Nejspokojenější jsem, když pořádáme společné akce a turnaje. Jsem pyšná, že mě to slušně živí, ale tohle je největší odměna a motivace. Vidět to nadšení, když malá holčička zatancuje to, co se naučila, nebo zazpívá a zahraje na flétnu, a to štěstí, když dostane medaili.“
O autorovi| Milan Vidlák, spolupracovník Pátku
