Jeho obrazy jsou těžko zařaditelné a on se nikam řadit nechce. Vyšel z „košířského undergroundu“, což byla parta lidí, výtvarníků, literátů a hudebníků, kolem Revolver Revue a hospody Klamovka. Malířství nikdy nestudoval, vzdělán je však filozofií a životem. Jeho žijícím duchovním otcem je solitér Pavel Brázda, na jehož existenciální tíseň periferie životní i městské po svém navázal, i když on je expresivnější, divočejší. Od středy Michal Singer vystavuje své nejnovější obrazy v pražské Galerii Dolmen v Opatovické ulici. Nachází se ve čtvrtém patře domu, jehož přízemí tvoří tiskárna. Dům je bez výtahu a nasáklý pachem kolomazi a mouru. Nahoře explodují barvy. Výstava se jmenuje Koupání v kopačkách.
* LN Co to je za název? Má to nějaký hlubší smysl?
Je docela možné, že se tam může pod povrchem vlastně obyčejné anekdoty něco ukázat. Ta sama zní: posedávám si tak tohle léto často na jezu, koupu se, sluním, ale hlavně si drbu hlavu, že bych zase jednou mohl namalovat nějaké to koupání? Protože jej však považuju za velké téma, které ztvárňují po věky malíři značně významní, cítím, že to nemůžu jen tak odbýt. Rozumíte, jako že ne jen tak napatlat nějakou tu vodu, ženské zadky, trochu skal, lesa. No, a jak tak koukám už hezkou řádku dní, najednou úplně ustrnu a zkoprním, rozpláču se a rozesměju. Co to nevidím? Do vody si to hasí břichatý chlápek s nohama ve špuntech. Hned mi bylo jasné, že je to tady. Můj způsob jak se přiblížit tématu velmistrů. Jako malí jsme se cachtali v kopačkách. Hrál se fotbal, pak šup rovnou do vody a zase zpátky na trávník. Teda spíš na škváru. Neřešilo se. Ty chlápkovy kopačky mi asi nějak „nakoply“ dětství. Kamarády, prázdniny u řeky, v přírodě. Letos se mi něco z té slasti vrátilo. Noví kamarádi, vynikající herci a inteligentní kluci - Honza Seidl, Jirka Šafránek. Pořád jsme byli spolu, na jezu i všemožně jinde... No ale nabízí se ještě jiný význam, že? Dostat anebo dát někomu kopačky. A pak se v tom hezky koupat. Řeka je na obrazech černá, výhružná...
* LN Mám pocit, že vaše malování, to je dosti fyzická záležitost. Mohl byste popsat, co u toho provádíte? Zpotíte se u toho?
Já se poslední dobou málo potím, přece hubnu. Že by tím malováním?
* LN A mám také pocit, že malujete, tak jak žijete. Dovedete si představit, že byste přestal?
Ale ano, celkem i dovedu. Ale to by byla naprosto jiná kapitola. Zůstaňme raději u téhle a při zemi. Tak předně malovat je opravdu značná fyzická námaha. Zvlášť při těch formátech, které jsem si ukousl. Naštěstí se mi děje něco podobného, o čem hovoří i Picasso. Daří se mi svoje tělo nechat před dveřmi ateliéru. Když se to pořádně rozjede, skoro nic necítím. Mohu stát celé hodiny na štaflích s hlavou těsně u stropu, jak jsem zase provozoval tohle léto při nějaké veřejné výzdobě, a necítím fakt skoro nic. Tedy v případě, že to pěkně odsejpá. Ovšem pokud by se to nějak zadrhlo, jejda, to bych hekal, sípal, hroutil se a posedával. Klepal se a třásl. Celičký zezelenal. Tak tomu bývalo dřív, v dobách, kdy obrazy nešly vůbec tak, jak bych si přál anebo nějak uměl rozeznat, jaké že je moje přání. Od těch dob se ale hrozně změnilo. Nalezl jsem svůj zdroj, věčný, ozdravný a očistný pramen, který nevyvěrá v tomto a možná ani na onom světě. Je to hrozně divné, protože se tomu skoro nedá porozumět. Ale chápal to třeba Arthur Rimbaud, když říkal: já jsem někdo jiný. Já zas cítím, že když maluju, dosazuju místo sebe před štafle svého dvojníka. Je to kapku golem, trochu zhýralec, z druhé strany citlivka, cizinec na tomto světě. Když skončím, když myju štětce, on už se vytrácí. Nelíbí se mu totiž tahle práce. Tak ji zkrátka hází na mě. Ale jemu se nelíbí vlastně vůbec nic. Telefonování, domluva schůzek, luxování... Hrůza hrůzoucí, soužití s tímhle chlápkem.
* LN Znáte jiného českého malíře, který tak často vystavuje?
Teď si nevzpomenu. Určitě ale bude řada pilných malířů, malířek, fotografů. Jen abych se přiznal, málo se o to starám. Poslední roky mám tolik napilno, že mi nějak odplavala celá umělecká scéna. Ale i politická.
* LN Víte, co mě napadlo? Nesměřujete vy stále víc k tomu, čemu se říká insitní umění. Taková ta brutální spontánnost, barevnost, intuitivnost. Nejste nakonec naivní umělec?
Naivní především spatřuju svoji víru v malbu. Já se kdysi, po vzoru impresionistů, rozhodl pro umění obětovat. Bylo to sice dílem vyčtené, dílem naivní i troufalé zároveň, přece se to neukázalo jako docela nemožné a pouze vysněné. Leckterá z mých přání a představ se vydařila, něco dokonce přesáhlo i moje nejtroufalejší představy. Když se člověk po léta věnuje každodenně svému dílu, obětuje mu ty nejlepší, ale i nejhorší chvíle, toto nejenom že postupně roste, ale především se víc a víc oživuje. Jako byste stvořili nějakou živou bytost, jejíž úmysly a vůbec chování v tomto světě vás dokonale překvapují. Ano, ta její nevyzpytatelnost, síla věčné proměny, schopnost vás úplně dostat, okouzlit... Možná jsem z téhle stránky nejvíc podobný syrovým a surovým malířům. Vždyť se ostatně i teď, když už se doby změnily, občas podepisuji - Sígr.
* LN Na druhé straně, jste školený filozof, i když to bylo v dosti nefilozofických poměrech na předlistopadové Filozofické fakultě. Hlásíte se k tomu?
Právě, na tohle jsem chtěl navázat. Naivní malíři, šílení a syroví kreativci, co se věnují své tvorbě kdesi v ústraní, ti všichni mají kdesi přirozeně svůj pramen položený. Odedávna. Od dětství, duševní poruchy, která je potkala, náhlého záchvatu, který na ně padl. Se mnou je to jinak. Já jsem býval normální, hledající, zvídavý. Zkrátka takový študentík. Hloubal jsem ve filozofických dílech, četl životopisy slavných, žárlil na ně, propadal pocitům méněcennosti, fandil jim, samým napětím z peripetií jejich života i díla si cucal palce... Svoji duševní poruchu, rozuměj, ten věčný pramen jakožto neutuchající a vlastně nevyčerpatelný zdroj energie, jsem teprve musel nalézt. Čím? Nějakým geniálním nápadem? Nebývalým snad talentem? Ale kdepak. Tou nejprostší a nejobyčejnější metodou. Věčných pokusů a omylů. Které, když jich začne být nad tisíce, začnou měnit zákony běžné gravitace.
* LN Kdo je vám na české scéně nejbližší? Lidsky a umělecky?
Pořád se mi dost líbí tvorba Otakara Slavíka. Sice tedy nemaluje na naší scéně, ale je Čech, žije kousek odsud a navíc i tady často vystavuje. Dále pak tvorba, ale i vůbec jeden z nejpříkladnějších postojů k umění nedávno zesnulého Ivana Sobotky. Zkrocené šílenství Pavla Brázdy. Ale pozor, moje soudy jsou krajně subjektivní a především vycházející z pramalého zájmu se vůbec rozhlížet kolem sebe.
* LN A staří mistři?
Tam už si málem nevybírám. Před lety na mě nebývalou silou promluvila Tizianova a Tintorettova plátna. Letos zase El Diablo, pardon Greco, jeho planoucí postavy s vyhaslým zrakem. Mě nejvíc fascinuje, jak to ti staří mistři odbývají, jak pracují s náznakem, nahozením. Útržkovitě, na přeskáčku, skicovitě. Doklad hledající nervozity, balancující zvídavosti, ale i síly pohrávajících si lvů a matadorů.
* LN Teď jedna otázka přízemní. Kam své obrazy dáváte? A uživíte se jimi?
Jsem povoláním malíř. Jako takový živím sebe i rodinu. Se všemi sinusoidami, které k tomu patří a jimž není, má-li si člověk udržet úplnou tvůrčí svobodu, možné nijak čelit. Někdy jsem dost nahoře, třeba mezi bohatými, významnými lidmi, druhdy zase dole. Ve vší sběři a spodině zdejší existence. Vymlácená okna baráků, v nichž jsem míval a zase někdy mám ateliéry, podloudní obyvatelé, život po nocích... Důležité je ale jediné: bez ohledu na okamžité okolnosti stále pracovat. Nic není tak hrozné anebo krásné, aby se člověk neměl důvod zase vrátit ke stojanu. Tak poroučí můj dvojník.
