Obrazy vznikají různě. Milan Houser již několik let experimentuje s vlastnostmi barev, laků a perletí. Jeho zrcadlící se malby v sobě skrývají tolik materiálu, až můžeme jejich vznik přirovnat k procesu sedimentace geologických vrstev.
Jméno Milana Housera v českém současném umění nepatří mezi ta nejčastěji skloňovaná. Přesto se nejedná o žádného začátečníka. Příští rok mu bude čtyřicet let a na rozdíl od přelétavých tvůrců své generace se systematicky věnuje rozvíjení dlouhodobých projektů. Mezi ně patří i jeho výzkumy na poli barvy, které nyní v pražské galerii Dvorak Sec vystavuje. A slovo výzkum zde není pouhým eufemismem označujícím hlubší zájem, ale reálným i když překvapujícím spojením umění a průmyslu.
Milan Houser studoval v letech 1993 až 2000 na Akademii výtvarných umění v Praze monumentální tvorbu u Aleše Veselého. V posledním roce na Akademii vytvořil velké obrazy inspirované stíny. Při jejich malbě místo štětce používal stříkací pistoli a zaujaly ho fyzické vlastnosti barev, především stékání a vysychání laků. Odstěhoval se do Brna, kde získal rozsáhlý ateliér. V něm začal ve velkém vylévat a přebrušovat laky. Zaujaly ho také vlastnosti perleti, organického třpytivého materiálu, který do svých barev začal v různé míře přidávat. Po čase se jeho ateliér změnil na laboratoř plnou pigmentů, pojidel a rozpouštědel. Mnohé z jeho obrazů jsou skutečnými úložišti materiálu, jež váží desítky kilogramů a vysychají celé roky. Odměnou za časově i fyzicky náročný pracovní postup jsou opticky bohaté, jinak nedosažitelné vlastnosti takto použitých materiálů.
Ne všechny projekty z Houserovy umělecké minulosti lze považovat za výhru. Za méně povedené považuji ty, do kterých ukládal literární obsah. Mnoho času věnoval výrobě tradičních benátských zrcadel dekorovaných motivy vojenské techniky. V Domě umění v Brně letos z plechovek barvy sestavil prostorový model elektrárny v Černobylu, které poté pomocí autogenu roztavil do podoby po nukleární katastrově. Ono totiž úplně stačí, aby Houser pravidelně vyléval kýble laku na pevnou podložku a přebrušoval. Po pár měsících zasychání je příběh barvy tím nejzajímavějším, s čím jste se za dlouhou dobu setkali.
Na výstavě to dokládá hned několik obrazů ze série Kaluže. Houser na malířské plátno vylévá velké množství nitrocelulózového laku. Ten se svou vahou stahuje do centra obrazu, kde tvoří studánky zaschlé barvy. Podoba větších obrazů je tvořená strukturou podpůrné konstrukce obrazového rámu. Každá z menších kaluží barvy může obsahovat okolo pěti litrů laku. Výsledný obraz tak může vážit 30 i 40 kilogramů, přitom většina laku se z něj odpaří.
Běžný lak by při podobném zacházení popraskal, proto začal Houser spolupracovat s firmou Colorlak, která pro něj připravila speciální změkčený materiál. Obrazy s extrémně velkým množstvím laku mohou schnout až několik let. Nejde tu ale o technickou exhibici. Výsledné obrazy působí dojmem zvláštní magické hlubiny, jsou jako tůně stupňující se barevnosti.
Houser je vlastně pokračovatelem modernistické malby, zaměřené na zkoumání výrazových prostředků výtvarného umění. Nechybí mu ale jistý druh smyslu pro provokaci a drzost. Jeho obrazy mají charakter elegantních objektů, jež se budou skvěle vyjímat v každém interiéru. Současně je vidět, že k jejich vzniku autorovi slouží neobvyklé, někdy až absurdně použité materiály. K podobným dílům patří i série oválných obrazových objektů, na kterých Houser spolupracoval s Benediktem Tolarem. Vypadají jako velké louže barvy, které se vznášejí nad stěnou. Chcemeli poznat jejich tajemství, podíváme se na jejich zadní stěnu a dojde nám, že za jejich základ posloužily střechy ze starých žigulíků. Do jejich vanovitého tvaru autoři nastříkali 15 vrstev speciálních perleťových inkoustových barev a důkladně je vyleštili. Čím blíže jsme k ploše objektu, tím více se mění v dokonalé zrcadlo odrážející vše, co je před ním. S přibývající vzdáleností se zrcadlová hloubka ztrácí a vynikají drobné nerovnosti podkladu. Různých šrámů mají tyto z vrakoviště získané automobilové střechy více než dost.
V posledních letech se často hovoří o návratu malby, ale myslí se tím především malování figurativní. Houserova výstava připomíná, že existuje i malba abstraktní, vystavěná pouze na originálním zacházení s barvou. Výsledek takto zdánlivě chudého konceptu je přitom navýsost esteticky uspokojivým, až spektakulárním zážitkem.
***
Milan Houser: deeper, deeper Dvorak Sec Contemporary, Dlouhá 5, Praha 1 do 15. ledna 2011
