Byla by to škoda. Odhlédnuto od rozpaků ze zahlcení divadla jedním autorem je Matylda a Emílie cenná položka repertoáru. Zásluhu na tom má režisérka Hana Mikolášková i obě herečky - Naďa Kovářová (Matylda) a Simona Peková (Emílie). Komorní hříčce sedla i volba studiového prostoru (hraje se pod jedním ze schodišť divadla).
Hra z roku 1988 trochu připomíná Čekání na Godota. Je jeho ženskou, odlehčenější a hravější variací. Je konkrétnější, přímější ve vyjevení podoby prázdnoty, s níž se obě ženy potýkají. Je vtipná a zábavná, ale skrývá jádro zraňující tím, že v něm není nic, nejméně ze všeho smysl. Hra, která je víc než podobenstvím spíš vyhroceným, do absurdity dovedeným opisem reality, se děje v jednom pokoji, kde jsou sestry „uvězněny“.
V inscenaci Hany Mikoláškové jsou Matylda a Emílie neurčitého, spíš středního věku, pouze závěrečná zmínka o novém kloubu odkazuje k většímu stáří. Jde o ženy, které by mohly ještě vyjít ven ze společného bytu, ale stejně to asi nikdy neudělají. Emílie je citovější, Matylda věcnější. Obě se ale vzájemně nechávají strhnout ke hrám, kterými vyplňují čas. Na začátku tupě sedí v křeslech, každá představuje svůj temperament, Emílie srdceryvně pláče směrem k sestře, aby upoutala pozornost, Matylda se snaží nezúčastněně poslouchat vánoční koledy. Emíliin smutek pramení z touhy „konečně žít“, a tak se rozpoutá série her - pokusů, jak Emíliinu touhu uskutečnit. Sestry se zkusí „přežrat“, zahrát si na vlastní dojemný pohřeb atd. Jak závěr ukáže, nehnou se z místa.
Komorní hříčka je silná herecky, především schopností obou dam rozjet hravou, dovádivou polohu kontrastující s prázdnotou v podtextu. Inscenace je o to živější, oč komornější se podařilo zvolit prostor. Snadno si představit, jak by byl stejný tvar umrtven vysunutím do bezpečné vzdálenosti od diváků.
HODNOCENÍ LN ****
Arnošt Goldflam: Matylda a Emílie
Režie: Hanka Sax Mikolášková HaDivadlo
